Votickem na kole
START : 9.8.2009
- Střezimíř - kostel (parking) 
- Střezimíř vlak. nádraží
- odtud po značené cyklotrase 0075 až do žel. st. Ješetice
- dále po silnici na Báňov do Smilkova
- Smilkov dále po silnici do Kout
- Kouty 
na křižovatku do Hostišova
- po silnici do vsi Hostišov a Neustupov
- Neustupov po silnici na Oldřichovec
- Oldřichovec 
- Miličín kalvárie
- Miličín
- Na Průhoně
- Střezimíř - kostel : CÍL
STŘEZIMÍŘ
První písemná zpráva o obci je z roku 1219, kdy obec držel Předslav (Předislav, Přech) ze Střezimíře. Vladyka
Předslav se v roce 1219 podepsal jako svědek na listině, v níž král Přemysl Otakar I. postoupil milevskému klášteru svou
dědinu Bojenici. Od některého ze zdejších vladyků byl založen kostel, blízko kterého stávala tvrz, zřejmě v místech dnešního
zámku. Dle pověsti Střezimíř dostala jméno od zakladatele Střezimíra asi v 11. století. Její jméno naznačuje, proč byla
založena: střežiti mír. A k tomu zvolil zakladatel velmi příhodné místo: z návrší, kde je kaplička sv. Vojtěcha, rozvírá se
na všechny strany, zvláště k jihu, krásný a daleký rozhled a tak se Střezimíř výborně hodila za strážiště ke střežení starých
žup. Odtud dávaly stráže znamení ohněm.
V roce 1870 byla zřízena železniční stanice se dvěma kolejemi, nynější staniční budova byla vystavěna v roce 1894 a železniční
stanice je nejvyšším bodem (588,747 m) na trati od Prahy do Vídně. Pošta byla zřízena v roce 1899. V roce 1929 byl do obce
zaveden elektrický proud. Střezimířská škola je připomínána od roku 1719.
Z kulturních památek je nejvýznamnější farní kostel sv. Havla. Je to stavba gotického slohu. Další památkou obce je zámek.
Je to jednopatrová budova obdélníkového půdorysu s pseudorokokovou fasádou. Okolo zámku se rozkládá malý park. Připomenout musíme
jistě nově zrekonstruovanou kapli sv. Vojtěcha s iluzivním oltářem.
SMILKOV
Zajímavý barokní zámek ve Smilkově je místní dominantou. V polovině 14. století tu stála tvrz, podle níž se psali zdejší
vladykové ze Smilkova. Koncem 17. století za Talmberků byla tvrz přestavěna v dvoukřídlý barokní zámek. Smilkov i Petrovice
zdědil jeho příbuzný Jan Jindřich Bissingen, který zvelebil zdejší panství. Zámek byl několikrát přestavěn, koncem 18.
století vznikla kolem sídla hodnotná barokní zahrada. Od roku 1873 se vystřidalo několik majitelů a po roce 1945 zámek
sloužil jako domov důchodců. Po sametové revoluci v roce 1989 se stal předmětem dosud neukončených restitučních sporů,
zámecký park a objekt není veřejnosti přístupný. V parku je pozoruhodný barokní teatron z roku 1750 zdobený alegorickými
sousošími od L. Wildmana a Tomáše Hatláka. Teatron představoval unikátní terasovou zahradní kompozici divadelního
charakteru. V parku napočítáme téměř 80 druhů vesměs exotických stromů. Ve Smilkově si ještě všimneme kaple sv. Anny a
barokního hospodářského dvora.
KOUTY
Prvními doloženými držiteli tvrze byli ve 14. stol. vladykové z Němčic a Sedlce, kteří měli v erbu supí hlavu. Koncem 14.
stol. získal Kouty Jarohněv Vejhák z Křečovic, oblíbenec krále Václava IV. V držení tohoto rodu zůstala lokalita celé 15.
a první pol. 16. stol. Rodová linie pánů zdejší tvrze se postupně přejmenovala na Koutské z Koutů. Posledním držitelem tvrze
tohoto rodu byl Svatomír, který zemřel někdy před rokem 1554. V následujících letech tvrz často měnila majitele, až roku 1606
připadne tvrz paní Kunce z Říčan, manželce Jana z Talmberka na Smilkově a Chotěticích. Tvrz přestala být panským sídlem a začala
pustnout. V 18. stol. dala smilkovská vrchnost z opuštěných budov strhnout střechy a dřevo a kámen pak využívala na různé
stavby. Tím byl osud tvrze zpečetěn.
NEUSTUPOV
Neustupov patří k nejstarším osadám v této oblasti. Pravděpodobně již v 9. stol. zde stávala tvrz. Své jméno dostal od
vladyky Neostupa, který tu již v 11. nebo na začátku 12. stol. založil statek Jeho sídlo, při němž pak záhy povstala i
osada s kostelem, bylo nazváno Neustupov (prvotně Neostupov). První písemné zmínky jsou z roku 1185, kdy se tento vladyka
podepsal jako svědek na listinách vévody Bedřicha a jeho potomek na listinách krále Přemysla Otakara I. v letech 1205, 1218 a
1226.
Po rodu Neostupů zde vládl až do pol. 15. stol. spřízněný rod pánů ze Soběšína, dále rod Vidláků ze Slavkova a rod Kaplířů
ze Sulevic. Nejznámější z nich - Kašpar Kaplíř ze Sulevic byl za odboj proti Habsburkům jako jeden z 27 českých pánů 21. 6.
1621 popraven na Staroměstském náměstí v Praze. Jeho bezhlavé tělo bylo pochováno v neustupovském kostele a jeho hlava vyvěšena
s ostatními hlavami popravených na mostní věži po dobu 10 let.
Lepší časy nastaly, když se stal r. 1654 majitelem hr. František Euseb z Pottingu, císařský tajný rada a komoří. Roku 1666
vymohl u císaře Leopolda I. povýšení Neustupova na městečko a byl mu udělen městský znak. Od hraběte z Pottingu koupil
Neustupov r. 1681 bar. Karel Arnošt z Bissingen. Za něho byly povoleny městečku 4 výroční trhy (privilegií ze dne 17. září
1684). Další rodem, který vlastnil městečko byl rod Rombaldů (od roku 1809 do roku 1887). Posledním držitelem panství byl
od roku 1892 hraběcí rod Aichelburgů, který byl oblíben a významně přispěl k rozkvětu městečka a okolí.
MILIČÍN - kalvárie
Člověk 20. století se svou činností vícekrát dostává do konfliktu s ustáleným krajinným stavem. To platí i o vrchu Kalvárie
u Miličína (698 m n.m.), na jehož JZ svahu byl na místě staršího lomu založen velkolom, který v několika etapách má odtěžit
celý vrch. Kalvárie představuje jeden z nejvyšších vrcholů Miličínské vrchoviny, na jehož vrcholu stojí od r. 1745 kostelík
Utrpení Páně s oltářním obrazem Brandlovým.
MILIČÍN
Miličín vznikl jako osada na zemské silnici a křížovatce obchodních cest. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1283, kdy
je zmíňován Vilém z Miličína, který byl příznivcem Záviše z Falkenštejna. Poslední příslušník rodu pánů z Miličína, Heřman,
odkázal před svou smrtí roku 1346 (padl v bitvě u Kresčaku) Miličín Rožmberkům, v jejichž držení zůstal až do roku 1591. Právě
v této době zažilo městečko největší rozkvět. Dařilo se řemeslům, v letech 1380 - 1384 byl postaven gotický kostel (v 18.
století barokně přestavěn), v roce 1392 zde byla zřízena škola, Rožmberkové si tu postavili tzv. Rožmberský nocležní dům.
Od Rožmberků má Miličín též městský znak (rožmberská růže ve stříbrném poli, štít je zdoben třemi pštrosími pery). Velkou ranou
pro rozvoj Miličína byl požár v roce 1644, kdy vyhořelo celé město kromě jediného stavení. V 70. letech 19. století byla
postavena železnice z Benešova do Tábora, která se Miličínu vyhýbá, a tím se hospodářský rozvoj městečka téměř zastavil.
Zhoršilo se obchodní spojení městečka a formanské řemeslo zaniklo. Místní lidé se začali živit více zemědělstvím.
První písemná zpráva o obci je z roku 1219, kdy obec držel Předslav (Předislav, Přech) ze Střezimíře. Vladyka Předslav se v roce 1219 podepsal jako svědek na listině, v níž král Přemysl Otakar I. postoupil milevskému klášteru svou dědinu Bojenici. Od některého ze zdejších vladyků byl založen kostel, blízko kterého stávala tvrz, zřejmě v místech dnešního zámku. Dle pověsti Střezimíř dostala jméno od zakladatele Střezimíra asi v 11. století. Její jméno naznačuje, proč byla založena: střežiti mír. A k tomu zvolil zakladatel velmi příhodné místo: z návrší, kde je kaplička sv. Vojtěcha, rozvírá se na všechny strany, zvláště k jihu, krásný a daleký rozhled a tak se Střezimíř výborně hodila za strážiště ke střežení starých žup. Odtud dávaly stráže znamení ohněm.
V roce 1870 byla zřízena železniční stanice se dvěma kolejemi, nynější staniční budova byla vystavěna v roce 1894 a železniční stanice je nejvyšším bodem (588,747 m) na trati od Prahy do Vídně. Pošta byla zřízena v roce 1899. V roce 1929 byl do obce zaveden elektrický proud. Střezimířská škola je připomínána od roku 1719.
Z kulturních památek je nejvýznamnější farní kostel sv. Havla. Je to stavba gotického slohu. Další památkou obce je zámek. Je to jednopatrová budova obdélníkového půdorysu s pseudorokokovou fasádou. Okolo zámku se rozkládá malý park. Připomenout musíme jistě nově zrekonstruovanou kapli sv. Vojtěcha s iluzivním oltářem.
Zajímavý barokní zámek ve Smilkově je místní dominantou. V polovině 14. století tu stála tvrz, podle níž se psali zdejší
vladykové ze Smilkova. Koncem 17. století za Talmberků byla tvrz přestavěna v dvoukřídlý barokní zámek. Smilkov i Petrovice
zdědil jeho příbuzný Jan Jindřich Bissingen, který zvelebil zdejší panství. Zámek byl několikrát přestavěn, koncem 18.
století vznikla kolem sídla hodnotná barokní zahrada. Od roku 1873 se vystřidalo několik majitelů a po roce 1945 zámek
sloužil jako domov důchodců. Po sametové revoluci v roce 1989 se stal předmětem dosud neukončených restitučních sporů,
zámecký park a objekt není veřejnosti přístupný. V parku je pozoruhodný barokní teatron z roku 1750 zdobený alegorickými
sousošími od L. Wildmana a Tomáše Hatláka. Teatron představoval unikátní terasovou zahradní kompozici divadelního
charakteru. V parku napočítáme téměř 80 druhů vesměs exotických stromů. Ve Smilkově si ještě všimneme kaple sv. Anny a
barokního hospodářského dvora.
Prvními doloženými držiteli tvrze byli ve 14. stol. vladykové z Němčic a Sedlce, kteří měli v erbu supí hlavu. Koncem 14. stol. získal Kouty Jarohněv Vejhák z Křečovic, oblíbenec krále Václava IV. V držení tohoto rodu zůstala lokalita celé 15. a první pol. 16. stol. Rodová linie pánů zdejší tvrze se postupně přejmenovala na Koutské z Koutů. Posledním držitelem tvrze tohoto rodu byl Svatomír, který zemřel někdy před rokem 1554. V následujících letech tvrz často měnila majitele, až roku 1606 připadne tvrz paní Kunce z Říčan, manželce Jana z Talmberka na Smilkově a Chotěticích. Tvrz přestala být panským sídlem a začala pustnout. V 18. stol. dala smilkovská vrchnost z opuštěných budov strhnout střechy a dřevo a kámen pak využívala na různé stavby. Tím byl osud tvrze zpečetěn.
Neustupov patří k nejstarším osadám v této oblasti. Pravděpodobně již v 9. stol. zde stávala tvrz. Své jméno dostal od
vladyky Neostupa, který tu již v 11. nebo na začátku 12. stol. založil statek Jeho sídlo, při němž pak záhy povstala i
osada s kostelem, bylo nazváno Neustupov (prvotně Neostupov). První písemné zmínky jsou z roku 1185, kdy se tento vladyka
podepsal jako svědek na listinách vévody Bedřicha a jeho potomek na listinách krále Přemysla Otakara I. v letech 1205, 1218 a
1226.
Po rodu Neostupů zde vládl až do pol. 15. stol. spřízněný rod pánů ze Soběšína, dále rod Vidláků ze Slavkova a rod Kaplířů ze Sulevic. Nejznámější z nich - Kašpar Kaplíř ze Sulevic byl za odboj proti Habsburkům jako jeden z 27 českých pánů 21. 6. 1621 popraven na Staroměstském náměstí v Praze. Jeho bezhlavé tělo bylo pochováno v neustupovském kostele a jeho hlava vyvěšena s ostatními hlavami popravených na mostní věži po dobu 10 let.
Lepší časy nastaly, když se stal r. 1654 majitelem hr. František Euseb z Pottingu, císařský tajný rada a komoří. Roku 1666 vymohl u císaře Leopolda I. povýšení Neustupova na městečko a byl mu udělen městský znak. Od hraběte z Pottingu koupil Neustupov r. 1681 bar. Karel Arnošt z Bissingen. Za něho byly povoleny městečku 4 výroční trhy (privilegií ze dne 17. září 1684). Další rodem, který vlastnil městečko byl rod Rombaldů (od roku 1809 do roku 1887). Posledním držitelem panství byl od roku 1892 hraběcí rod Aichelburgů, který byl oblíben a významně přispěl k rozkvětu městečka a okolí.
Po rodu Neostupů zde vládl až do pol. 15. stol. spřízněný rod pánů ze Soběšína, dále rod Vidláků ze Slavkova a rod Kaplířů ze Sulevic. Nejznámější z nich - Kašpar Kaplíř ze Sulevic byl za odboj proti Habsburkům jako jeden z 27 českých pánů 21. 6. 1621 popraven na Staroměstském náměstí v Praze. Jeho bezhlavé tělo bylo pochováno v neustupovském kostele a jeho hlava vyvěšena s ostatními hlavami popravených na mostní věži po dobu 10 let.
Lepší časy nastaly, když se stal r. 1654 majitelem hr. František Euseb z Pottingu, císařský tajný rada a komoří. Roku 1666 vymohl u císaře Leopolda I. povýšení Neustupova na městečko a byl mu udělen městský znak. Od hraběte z Pottingu koupil Neustupov r. 1681 bar. Karel Arnošt z Bissingen. Za něho byly povoleny městečku 4 výroční trhy (privilegií ze dne 17. září 1684). Další rodem, který vlastnil městečko byl rod Rombaldů (od roku 1809 do roku 1887). Posledním držitelem panství byl od roku 1892 hraběcí rod Aichelburgů, který byl oblíben a významně přispěl k rozkvětu městečka a okolí.
Miličín vznikl jako osada na zemské silnici a křížovatce obchodních cest. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1283, kdy
je zmíňován Vilém z Miličína, který byl příznivcem Záviše z Falkenštejna. Poslední příslušník rodu pánů z Miličína, Heřman,
odkázal před svou smrtí roku 1346 (padl v bitvě u Kresčaku) Miličín Rožmberkům, v jejichž držení zůstal až do roku 1591. Právě
v této době zažilo městečko největší rozkvět. Dařilo se řemeslům, v letech 1380 - 1384 byl postaven gotický kostel (v 18.
století barokně přestavěn), v roce 1392 zde byla zřízena škola, Rožmberkové si tu postavili tzv. Rožmberský nocležní dům.
Od Rožmberků má Miličín též městský znak (rožmberská růže ve stříbrném poli, štít je zdoben třemi pštrosími pery). Velkou ranou
pro rozvoj Miličína byl požár v roce 1644, kdy vyhořelo celé město kromě jediného stavení. V 70. letech 19. století byla
postavena železnice z Benešova do Tábora, která se Miličínu vyhýbá, a tím se hospodářský rozvoj městečka téměř zastavil.
Zhoršilo se obchodní spojení městečka a formanské řemeslo zaniklo. Místní lidé se začali živit více zemědělstvím.