Domažlicko

START : 11.4.2015
Milevsko - Čečovice - Tasnovice - Pivoň - Šitboř - Domažlice - Rýzmberk - Milevsko
vše autobusem se zastávkami na konkrétních místech
CÍL : 11.4.2015

Přesně po roce opět za historií české země s odborným výkladem archeologa PhDr. Pavla Břicháčka, tetnokrát do příhraniční oblasti Domažlicka.

» fotografie z tohoto výletu jsou zde «

KOSTEL SV. MIKULÁŠE V ČEČOVICÍCH
Kostel byl postaven podle mínění odborníků patrně mezi lety 1330 - 1410 na místě staršího pohřebiště poblíž středověké tvrze pánů z Velhartic, kterým tehdy Čečovice patřily. Podle nejnovějších poznatků spadá jeho výstavba do let 1340-1360. Pro svou důležitost byl kostel v roce 1999 prohlášen za národní kulturní památku. V současnosti se nachází po celkové rekonstrukci, rukama restaurátorů prošel i interiér, jehož původní malířská výzdoba se skrývala pod dvanácti vápennými nátěry. Kostel je jedním z nejpozoruhodnějších gotických staveb domažlického okresu a je výjimečně pozoruhodným dokladem vrcholně gotické architektury. Architektura kostela má obdobu v řezenské katedrále a v kostele sv. Jana Křtitele v Nabburgu (okres Schwandorf). Předpokládá se, že zdejší kostel je dílem umělců z huti stavějící katedrálu v Řeznu. Na žádné jiné dochované stavbě venkovského kostelíku v Česku není možné nalézt takovou koncentraci gotických prvků a detailů. Předpokládá se, že při stavbě tohoto cihlového kostela byly použity kamenické články určené pro jinou, podstatně větší a významnější stavbu. Je dokonce možné, že tyto články nebyly tesány v Čechách ale už hotové přivezeny z Bavorska.

TASNOVICE

Obec se zasněným jménem leží severně od Horšovského Týna. První zmínky o ní jsou z roku 1235, ale to byla doba, kdy dohasínal život na hradišti nad obcí. Toto významné centrum osídlení v regionu bylo největším slovanským hradištěm v západních Čechách. Podle archeologických průzkumů život na tomto místě začal v 8. století a tak se jedná o jedno z nejstarších slovanských osídlení na našem území. Kostel sv. Vavřince zde byl postaven v době, kdy jeho sláva již byla pryč. Vzhledem k tomu, že se v okolí kostela nalezly hroby z 11. století, musela zde nějaká svatyně v této době stát. Ostatně většina kostelů se zasvěcením sv. Vavřinci byla postavena krátce po roce 1180, kdy byly do Čech přivezeny z Říma jeho ostatky. Pamatovat na něj může velmi ranně gotický portál v severním průčelí. Dnešní stavba je ale nepochybně ze 14. století a byla barokně upravena v 18. století. Kostel je velmi kvalitně vybaven, cenný je ranně barokní hlavní oltář, darovaný rokem 1637. Klenba kostela je pokryta barokními malbami na téma život sv. Vavřince i jiných světců s ilusivně zpodobněnou architekturou. Malíř je neznámy - snad Eliáš Dollhopf. Kostel má zásadní statické poruchy krovu. Kostel je sice pravidelně, ale řídce užíván, ale jeho budoucnost nejistá.

PIVOŇ
Klášter v Pivoni vybudovali mniši řádu augustiniánů, kteří se v Pivoni usídlili krátce po založení svého řádu - kolem roku 1260. Klášter byl vybudován na místě bývalé poustevny. Jednalo se o jednu z prvních plně gotických staveb na našem území. Areál kláštera dnes tvoří skupina dosti zchátralých barokních budov. Podle pověsti zde kníže Břetislav I. založil po vítězné bitvě nad německými vojsky Jindřicha III. roku 1040 kapli na místě pařezu, na němž během bitvy seděl německý král a římský císař Jindřich III. Bitva se ovšem nemusela odehrát u Pivoně pod Vranovským sedlem, ale pravděpodobnějším místem je okolí obce Brůdek pod lépe přístupným Všerubským průsmykem. V obou případech jde o historické spekulace bez jakýchkoliv hmotných důkazů. O založení kláštera se údaje různí, některé prameny udávají rok 1147. První písemná zmínka o klášteře však pochází až z roku 1379. V roce 1420 či 1421 byl klášter zpustošen husity, následně roku 1595 obnoven, načež byl v letech 1641 a 1648 vypleněn Švédy. V roce 1773 pak byl v době josefínských reforem zrušen. Poté byl přestavěn na zámek a z chrámu se stal farní kostel. Po roce 1945 užívala budovy bývalého kláštera nejprve armáda a poté státní statek. Od roku 1989 je klášter postupně obnovován. Zdejší původně raně gotický farní kostel Zvěstování Páně z 2. poloviny 13. století patřící k nejstarším stavbám rané gotiky v Čechách byl roku 1686 částečně barokizován. Zachoval se raně gotický pravoúhlý presbytář s křížovou klenbou. Z lodi, jež měla původně valenou klenbu s lunetami, se dochovaly pouze obvodové zdi. Také z hranolovité věže na jižní straně presbytáře je dnes politováníhodná ruina.

ŠITBOŘ

Šitboř byla založena pravděpodobně již v roce 1248 a patří k nejstarším obcím v oblasti. V Šitboři se kolem roku 1350 narodil spisovatel Jan ze Šitboře, známý též jako Jan z Teplé (Johannes von Tepl) resp. Jan ze Žatce (Johannes von Saaz). Byl žákem humanisty Jana ze Středy (Johannes von Neumarkt), důvěrného přítele a kancléře Karla IV. Jan ze Šitboře je autorem významného středověkého díla „Oráč z Čech“ (Der Ackermann aus Böhmen), česky též Tkadleček. Vsi dominuje relikt kostela sv. Mikuláše, významné gotické nemovité památky, která patří k jedné z nejstarších v celém kraji. Počátky kostela lze datovat již do 2. poloviny 13. století, i když větší část dochovaného gotického zdiva pochází až z počátku 14. století. Ve 2. polovině 17. století byl kostel poměrně razantně barokně přestavěn, byly upraveny interiéry a přistavena věž s osmibokým patrem a protáhlou bání s cibulkou. V 80. letech 20. stol. se změnil ve zříceninu. Celá památka je v současné době přes svůj nesporný historický i architektonický význam v katastrofálním stavu a nemá příliš reálnou šanci na záchranu.

DOMAŽLICE
Nejstarší psané zmínky o Domažlicích se datují ke konci 10. století, kdy zde existovala osada, které později Přemysl Otakar II. udělil městská práva. Roku 1231 bylo město obehnáno hradbami, aby tak bylo zabezpečeno před vpády Bavorů. V 60. letech 13. století byly Domažlice povýšeny na královské město a místní hrad se stal sídlem purkrabího, pod jehož pravomoc náležely i svobodné chodské vsi. Roku 1373 byly předměstí a okolní vsi vypáleny bavorskými vojsky. V období husitských válek se město přidalo na stranu Táboritů. V srpnu roku 1431 bylo obléháno vojsky čtvrté křížové výpravy v čele s markrabětem Fridrichem Braniborským a kardinálem Juliánem Cesarinim, jež 14. srpna mezi Domažlicemi a městečkem Kdyně porazily spojené husitské svazy pod velením Prokopa Holého (bitva u Domažlic). V období pozdní gotiky byl vylepšen městský obranný systém, přičemž došlo k výstavbě kruhové hlásky na náměstí, jež dodnes tvoří klasickou dominantu Domažlic. Počátkem 17. století se Domažlice i přilehlé obce připojily ke stavovskému povstání, na které po Bílé hoře navázalo povstání Chodů. Celkově znamenalo 17. století pro město úpadek. Situace se postupně zlepšovala až ve století 18. Tehdy se již začíná rozvíjet drobný průmysl a Domažlice se stávají významným trhovým městem. 19. století přináší české národní obrození. Národopisná oblast Chodska se tehdy stává velmi oblíbenou pro mnohé významné osobnosti. 13. srpna 1939 se při příležitosti Vavřinecké poutě, jako vyjádření odporu odstoupení československého pohraničí, konalo velké protestní shromáždění. Domažlice totiž, díky svému převažujícímu českému obyvatelstvu, zůstávají na území Protektorátu Čechy a Morava, zatímco mnohé obce v jejich okolí se podle procentuálního zastoupení Němců stávají součástí říše. V květnu 1945 je město osvobozeno americkou armádou. Tři roky poté, v roce 1948, dochází potom k uzavření hranice. Domažlicko, dříve významná příhraniční oblast na rozhraní Čech a Bavorska, se stává oblastí na výspě východního bloku. Po roce 1989 dochází po otevření hranic k opětovnému rozvoji turistického ruchu ve městě i okolí.

RÝZMBERK

Hrad byl založen ve 2. polovině 13. století (1. zmínka je z r. 1279) vlivným panským rozrodem Drslaviců, kteří se občas označují i jako Děpolticové. Tento významný rozrod již delší čas ovládal zdejší kraj a vzešly z něj tak mocné rody, jako byli Černínové z Chudenic či páni z Rýzmberka (později používající jméno Švihovský z Rýzmberka). Hrad sloužil jako pohraniční pevnost a měl za úkol střežit důležitou zemskou stezku vedoucí přes sousední Všerubský průsmyk do bavorského Řezna. Jméno Rýzmberk bylo (dle módy) německé a znamenalo Obří či Obrovu horu. Název odpovídal skutečnosti, neboť hrad se tyčil nad městečkem Kdyní na rozlehlém a vysokém kopci. Původní zakladatelé a majitelé hradu – páni z Rýzmberka – sídlili na hradě až do r. 1407, kdy jej prodali příbuzným z rodu Janovských z Janovic. Ti podle hradu upravili své jméno na Janovský z Rýzmberka a panství vlastnili po několik generací do r. 1497. Po krátké periodě několika dalších držitelů se v r. 1508 na hrad po 101 letech dočasně vrací potomci původních zakladatelů – sousední rod Švihovských z Rýzmberka. Pro dluhy panství dlouho neudržel a již r. 1535 Rýzmberk odprodal opětovně Janovským z Janovic a ti jej v r. 1543 odprodali bohatému rodu pánů a říšských hrabat z Gutštejna. Za třicetileté války v říjnu r. 1620 byl hrad dobyt katolickým vojskem pod velením krutého císařského generála Dona Baltazara de Marradas. Dne 1. července r. 1641 byl hrad podruhé dobyt. Tentokrát jej po krátkém obléhání obsadili protestanští Švédové pod vedením generálmajora Pfula. Třicetiletou válkou hrad velmi stavebně utrpěl, proto byl po jejím ukončení postupně opouštěn a měnil se ve zříceniny.

» fotografie z tohoto výletu jsou zde «
pozn. : čerpáno z informačních tabulí a internetu