Na sever Evropy (Norsko)


START : 19.7.2011
Milevsko - Praha - Lovosice - Ústí nad Labem - Drážďany - Lipsko - Magdeburg - Hannover - Hamburk - Schleswig - Kolding - Aarhus - Aalborg - Hirsthals - Kristiansand - Mandal - Vigeland - Lindesnes - Vikesa - Sinnes - Kjerag - Sinnes - Byrkjedal - Oltedal - Algard - Sandnes - Stavanger - Lauvik - Tau - Nesvik - Roldal - Odda - Tyssedal - Ulvik - Osa - Ulvik - Eidfjord - Geilo - Uvdal - Veglli - Kongsberg - Notodden - Tuddal - Rjukan - Amot - Dalen - Evje - Kristiansand - Hirsthals - Monstrup - Haverslev - Viborg - Himmelbjerget - Ding Skovhoj - Vejle - Hannover - Lipsko - Ústí nad Labem - Lovosice - Praha - Milevsko
CÍL : 29.7.2011

fotografie - zde

Na tuto expedici jsem se těšil několik let, ale až letos jsem dokázal přesvědčit kamarády, aby ji se mnou uskutečnili. Nejdříve jsem se domluvil s Martinem a společně jsme ještě dokázali umluvit Zdeňka. Ve třech se to lépe táhne a tak jsem byl velice spokojen, že nemusím cestu zase odložit na příští rok pro nezájem přátel. Vyrazili jsem jen tak na lehko se dvěma stany a jedním autem, kam jsme se pohodlně vešli i s fototechnikou. Hlavním smyslem celé expedice bylo nafotit krásnou přírodu Norska, samozřejmě pokud to počasí dovolí. S jídlem a s ubytováním jsme si moc hlavu nelámali, člověk vydrží hodně a co by nebyl ochoten udělat pro pár hezkých záběrů zrcadlovkou. Takže to byla taková cesta do neznáma a o to to bylo pro nás zajímavější, nevíte co vás čeká za hodinu, natož zítra.


DEN PRVNÍ
Odjezd z Milevska byl naplánován do brzkých ranních hodin. Ještě proběhla kontrola nákladu, aby jsme něco neponechali doma. Martin samozřejmě nesplnil úkol, a všechny potraviny, které jsme mu před několika dny vyřadili, tajně zase do auta naložil a vezl s sebou. To samé se dá říci o zásobě alkoholu, který byl tajně ukryt ve dvojité podlaze auta. Nu což, tak jsme jeli o něco těžší než bylo předpokládáno. Po přejezdu hranic s Německem se Martin rozhodl na dálnici závodit s ostatními rychle jedoucími auty, což nás se Zdeňkem nenechalo chladnými a rázně jsme jeho závodní touhu utnuly. Řidič byl vyměněn a cesta probíhala k velké spokojenosti všech zúčastněných. Na německých dálnicích cesta ubíhala velmi dobře a k žádnému velkému bloudění nedošlo. To samé se dá říci i o cestě po Dánsku, jen vzdálenost mezi benzinovými stanicemi se nebezpečně prodloužila. V 17 hodin jsme přijeli do Hirsthalsu odkud jsme měli pokračovat dále trajektem do norského Kristiansandu. Před naloděním na trajekt jsme stihli vyfotit si místní maják (i když počasí nepřálo) a prohlédnout městečko. Trajekt byl moderní a odjížděl přesně na čas ve 20 hodin. Západ slunce na vyfocení z trajektu žádný nebyl, protože bylo po velké přeháňce a obloha byla doslova černě zatažená.Na trajektu si Martin dal kávu za 150,- Kč a Zdeněk si koupil kartáček na zuby, který zapomněl doma. Kolem půlnoci jsme přistáli v Kristiansandu, ale protože trajekt jsme opustili mezi posledními, z přístavu jsme odjeli až kolem jedné hodiny. Vydali jsme se autem do neznáma hledat někde možnost na postavení stanů. Vyrazili jsme po E39 směrem na Mandal, byla tma, ale všude po okolí svítila malá světélka rozsvícených domů, takže představa, že najdeme opuštěné místo na nocleh byla mylná. V dalším větším městě Vigeland jsme věděli, že je odbočka na maják Lindesnes, který jsme měli v plánu navštívit další den. Po neúspěšném hledání noclehu směrem do vnitrozemí jsme se obrátili zpět k moři. Bohužel jsme sjeli o křižovatku dříve a dojeli po slepé silnici Fv407 kam až to šlo. Až kolem třetí hodiny raní, jsme konečně našli odlehlé místo a zalehli k našemu prvnímu bivaku [58.046661, 7.287794]. Při pokusu co nejlépe zaparkovat auto došlo na podmáčené cestě několikrát k proklouznutí kol a následně i spojky což zaznamenaly i naše čichové orgány. Martin se chytal za hlavu a měl obavy abychom neskončili putování hned na začátku. Ty se ukázaly jako liché a auto nás po celou dobu putování nezklamalo.


DEN DRUHÝ
Jako první jsem vstal já a dlouho se snažil kamarády probudit, byl to boj. Však bylo teprve 6 hodin, ale pokud jsme chtěli něco během dne vidět, nelze vyspávat do oběda. Jaké bylo naše překvapení, když jsme ráno zjistili, že stany máme pár desítek metrů od naštěstí prázdné chaty. Rychle sbalit věci a hurá po slepé silnici až k moři. Zde proběhla prvá snídaně a byla vydatná. Pro jistotu jsme zlikvidovali ze zásob to, co by se zkazilo nejdříve - vajíčka. Jen já jsem při jídle zjistil, že jsem se stal pohodlným domovem pro asi 25 klíšťat, která jsem měl po celém těle. Proběhla rychlá očista a dezinfekce - nebudu pro nikoho sladkou potravou. Vrátili jsme se zpět do městečka Vigeland a odbočili na už správné křižovatce směr maják Lindesnes po silnici 460. Zde jsme se zdrželi asi 3 hodiny, protože ze začátku jsme měli zataženo a drobně mrholilo, ale později vysvitlo slunce a konečně se dalo něco nafotit. Velmi mne překvapilo, že u moře mezi skalami je půda strašné podmáčená a hodně připomínající rašeliniště, Vše odnesli do té doby suché boty jak moje tak kamarádů. Po této zkušenosti jsem skoro celou expedici odchodil v trekových sandálech. Ve 12 hodin jsme vyrazili od majáku. A bychom nemuseli až zpět do Vigelandu na E39, odbočili jsme ve Spangereid na Fv401. Zde je vybudován plavební kanál spojující dvě mořské zátoky a oddělující tak poloostrov Lindesnes od pevniny. Dojeli jsme do Lyngdal a po krátkém úseku po silnici 43 jsme se napojili na E39 a pokračovali směrem na Stavanger. Asi po 10 km jsme přijeli na mítnou bránu [58.218212, 7.018200] kde se poplatky vybírají "dobrovolným příspěvkem" v NOK, míněno bez personálního obsazení, ostatně jako v celém Norsku. Pokračovali jsme dál přes město Flekkefjord, kolem jezera Hovsvatnet [58.485327, 6.481737], kde jsme při krátké zastávce nadšeně fotili první vodopád. Sice né největší ale první. To jsme ještě netušili, že takových si za pár dní ani všímat nebudeme. Dále jsme pokračovali až do obce Vikesa, kde jsme odbočili na silnici 503 do Byrkjedalu. Asi po 5km jsme si udělali za lomem zastávku na krátké občerstvení. Při službě jako řidič se Zdeněk co chvilku škrabal na noze a nakonec prohlásil " asi jsem měl klíště, ale už je pryč". Samozřejmě, že jsme měli s Martinem "radost" a hned jsme klíštěti začali důvěrně říkat Zdenda. A protože to bylo klíště přítulné, druhý den ho odchytil na svém těle Martin. Takže nakonec jsme se s norskými klíšťaty seznámili všichni tři. Cestou se samozřejmě stavělo a fotilo vše co nás zaujalo. Zvláště vodopád u jezera Espelandflaeet [58.716950, 6.212143] byl prvním z těch větších.Takže jsme hned první den nabrali časovou ztrátu, která se po celou dobu pobytu v Norsku stále zvětšovala. Pomalu jsme se blížili k cíli naší dnešní cesty, pohoří nad Lysefjordem. Jelo se po silnici 45 do Sinnes a odtud po Fv975, zde byly mýtné brány označené "Kr", ale nevěděli jsme kde zaplatit, tak měli Norové smůlu. Zřejmě se mělo platit na benzinové pumpě v Sinnes kam odkazovala cedule "Kr Service". Zde jsme ale pouze nakoupily pečivo v místním obchodě. Tyto poplatky jsme do konce pobytu nepochopili, nikdo o nich nepíše a ani se nezmiňuje a tak až snad poslední den v Norsku jsme zaplatili průjezd po určitém úseku silnice. Za jezerem Ortevatnet [59.004164,6.931053] jsme odbočili směrem ke Kjeragu na silnici Fv986 a na jižním okraji jezera Dyngjanvatnet založili náš druhý bivak [59.031389,6.864945]. Místo to bylo o hodně lepší než předcházející noc. Však na place přes silnici bivakovali motocyklisté z Německa. Byla zde říčka s pekelně ledovou vodou, ale koupel pro mne byla důležitější než případné následky. Jak mne bůh stvořil jsem se vrhl do vln a provedl očistu těla. Bylo to super a tuto možnost hygieny jsem od té doby využíval spolu se svými kolegy i na jiných místech Norska. Z Martina jsme udělali kuchaře a já se Zdeňkem jsme stavěli stany. První Martinova polévka byla sice poněkud hustější, ale do konce putování se hodně vylepšil. Stmívat se začalo až v pozdních večerních hodinách, asi kolem 11. hodiny a tak byl čas něco nafotit.



DEN TŘETÍ
Ráno bylo krásné, už podle oblohy to vypadalo nadějně oproti předchozímu dnu. Šéfkuchař Martin uklohnil snídani a já se Zdeňkem sbalili stany. Cestou na Kjerag jsme fotili jako pominutí, všude byla mlha skrz kterou prosvítalo slunce. Na parkovišti pod Kjeragem jsme odstavili vozidlo a vyrazili na cíl našeho dnešního dne, vyhlídku Kjerag nad Lysefjordem. Bylo 9 hodin ráno, ale už nyní šlo výstupem plno turistů, ponechali jsme se Zdeňkem pomalu se vlekoucího Martina vzadu a rychlým tempem zdolávali jedno převýšení za druhým. Odhad časové doby pochodu na Kjerag jsem značně podcenil, v jiných cestopisech to vypadá jako krátká cesta, ale tři hodiny nám to trvalo i s občasnými zastávkami na focení. Cestou jsme oprášili i školní znalost ruštiny, pustily jsme se do konverzace s ruskými turisty z Moskvy. Během dopoledne mlha opadla a byl nádherný výhled na celý fjord. Měli jsme štěstí, že nám vyšlo toho dne počasí. Samozřejmě že jsme se nezapomněli vyfotit na místní raritě, kameni zaklíněném mezi dvěma skalami. Zrovna, když jsme spolu se Zdeňkem, plánovali návrat k autu, přišel i s hodinovým zpožděním Martin, tak jsme alespoň udělali společnou fotku z Kjeragu. Bylo krátce po poledni a já dostal strašný hlad, který mne hnal zpět k autu vysokým tempem, kterému už ani Zdeněk nestačil. Nejspíš to ale bylo asi tím, že se pasoval do role Japonského turisty. Střídal focení s natáčením na kameru. Musel jsem si však dávat velký pozor, poněvadž skála a kamení pěkně klouzaly a nerad bych rozmlátil drahou fototechniku. Cestou jsme se nebáli zahnat ž ízeň pitím z horského potoka. Když jsem se objevil na dohled parkoviště byl jsem překvapen davy lidí, které se tam nacházeli. Posléze jsem zjistil, že se zde konají mezinárodní závody do vrchu na kolečkových lyžích. U auta jsem rozbalil kuchyni a udělal lunchmeat s vajíčkem. To byla dobrota. Ještě lepší byla studená sprcha v místních toaletách, po půldenním chození po kopcích přišla vhod. Dále jsme pokračovali autem směrem na Stavanger zpět po silnici 45 až na E39. A cestou samozřejmě fotili. Pořád jsme se utvrzovali o dobrosrdečnosti Norů. Při focení krajiny s chatami na nás i z povzdálí mávali. Taky jsme už začali chápat smysl stožárů a případně vyvěšených norských vlajek u chat. Pokud jsou majitelé přítomni vyvěsí vlajku. Počítali jsme, že přespíme někde zase v přírodě, ale jak jsme se blížili ke Stavangeru, museli jsme uznat, že to nebude možné a budeme muset hledat kemp. Ten jsme našli až kolem 21 hodiny v Sandnes - Volstadskogen [58.858336, 5.698278]. Byla to taková louka, asi bývalé hřiště, u lesíčka s chatičkami a koupelnami s teplou vodou na elektronickou kartu. Stany byly postaveny bleskově, ale šefkuchař se trochu s jídlem zpozdil. Velice pomalu se učil, jak se vaří polévka z pytlíku a kolínka, složitá to jídla. Ve sprchách jsem to já, elektronický odborník, pěkně spletl a nechtíc nebo omylem jsem vyčerpal kredit, a tak na Zdeňka nezbyla teplá voda.


DEN ČTVRTÝ
Na tento den jsme naplánovali prohlídku města Stavanger. Ráno se nikomu nechtělo vstávat a tak jsem musel nepatrně zvýšit hlas, abychom neproleželi celé dopoledne. Ale už o osmé jsme byli v autě a jeli směr centrum Stavangeru. Zaparkovali jsme na parkovišti před Olejářským muzeem [58.973862, 5.732503] a vyrazili na lov fotografií po městě. Bohužel už od rána bylo zataženo a pod mrakem a občas dokonce spadlo i pár kapek. Moc jsem se na Stavanger těšil, hlavně na krásné záběry starého města, ale počasí vše překazilo. Byla velká výhoda, že jsme byli v centru města tak brzo, nebylo zde ještě tolik turistů a byl klid na focení. V norských městech se začíná žít až po deváté hodině. Navíc Norové měli státní svátek a všude přístavu stálo plno stánků s různými dobrotami, ale raději jsme si nechali zajít chuť. Z historický staveb nás především zaujali přístavní domky, "strážní" věž nad přístavem a kamenná katedrála. Na parkoviště jsme se vrátili cca 30 minut po vypršení poplatku za parkování a už jsme tam měli lístek s pokutou za překročení času. Nevím jak jinde v Evropě, ale toto mne vážně na Norech naštvalo. Kamarádi byli doslova konsternováni a chtěli hned hledat četnickou stanici, kde bychom pokutu zaplatili. Při prohlídce lístku jsem ale nenašel razítko policie, ale jen Stavangerské městské služby, tak jsem jej zmačkal a vyhodil, nebudu platit za 30 minut 1500,- Kč. V poledne jsme Stavanger opustili a vyrazili po silnici 13 do Lauvvik na náš první trajekt přes norské fjordy. Za Sandnes jsme sice odbočili na FV316 abychom těsně před trajektem najeli opět na silnici 13 a dojeli až k trajektu [58.894293, 6.054944]. Zde jsme si chvilku na trajekt počkali než dorazí, jezdí relativně často. Zaplatili jsme 86 NOK, nalodili se a přepluli do Oanes. Zde silnice 13 pokračovala dál krásnou krajinou. Kolem odbočky na Preikestolen, jedné ze světoznámé vyhlídky na norské fjordy, která by určitě stála také za návštěvu, jsme dojeli až do Tau. Zde jsme nechali také nakrmit naše autíčko benzínem. Až dosud jsme jeli na zásoby z Dánska. Chvíli sice trvalo než jsme pochopili systém samoobsluhy, ale podařilo se. Na dalších benzínkách jsme to už zvládali bez problémů. Samozřejmě si Martin neodpustil dát další kávu za 20 NOK. Ani mi jsme nepohrdli lehkou svačinkou (chleba s paštikou) a po chvilce odpočinku pokračovali dále. Cesta probíhala dále po silnici 13 za stálého focení jezer, fjordů a nalezených vodopádů. Dalším fjordem, přes který jsme se museli přepravit trajektem byl Hjemelandsfjorden [59.233735, 6.165905]. Na kraji městečka Hjelmeland jsme čekali asi 50 minut než trajekt z druhého břehu od Nesviku připlul .Za 111 NOK nás převezl na druhý břeh. Během cesty jsme míjeli plno nádherných jezer a fjordů. Také jsme si vyfotili most Erfjordu přes Halandsundet [59.35280, 6.233280]. Ale nejhezčí fotky vznikly na konci Lovrafjorden, kde byl malý ostrůvek s chatičkou a rybářem na lodičce[59.410631, 6.207776]. No prostě záběr, který vidíte skoro v každém cestopisu o Norsku. Dále pak u jezera Suldalsvatnet "zátiší" s poloostrovem [59.628324, 6.779417] I když v tu chvíli jsme se domnívali, že se jedná o ostrov. Bohužel nám celé odpoledne od odjezdu ze Stavangeru drobně mrholilo a tak "dobré světlo" tolik potřebné pro fotografa nám hodně chybělo. Cesta ubíhala dobře, střídaly se tunely a výhledy na fjordy a jezera. Nikdy jsem neměl ani trochu zdání, že v Norsku je tolik jezer. U jezera Roldalsvatnet jsme odbočili z naší silnice 13 na E134 a navštívili městečko Roldal, kde se nachází dřevěný kostelík [59.830875, 6.822369]. Náš první, který jsme navštívili. Zde Zdeněk pronesl několik lámaných anglických slovíček s místním kostelníkem. Z Čech znal Havla, jak jinak. Také nás zval na večerní prohlídku kostela. Avšak z časových důvodů jsme museli odmítnout. Na přilehlém hřbitově jsme si všimli, že všechny hroby jsou tvořeny jen pomníčky a jinak je všude tráva i když se pohřbívá do zemně. Což jsme se nám následně potvrdilo i při dalších návštěvách kostelů. Po prohlídce jsme se vrátili na silnici 13, nyní souběžné s E134, a pokračovali směrem na Oddu. Serpentinami stoupáme do kopců a pak projíždíme jedním z nejdelších tunelů, kterým jsme v Norsku jeli, 4684 m dlouhý Rondalstunnelen. U Skare, kde se opět odděluje E134 od 13 jsme pokračovali vlevo po naší oblíbené silnici 13. Poslední zastávkou (v 19 hodin) toho dne byly vodopády Latefossen [59.948112, 6.583686], kterým protéká voda jezera Lotevatnet a Espelandsfossen. Oba jsou těsně u silnice a asi 100 metrů od sebe. Počasí se ještě zhoršilo a jak říkal během celého pobytu v Norsku Martin "Je těsně po dešti a akorát před deštěm.". Začali jsme pomalu hledat místo na spánek v úzkému údolí s divokou říčkou na jedné straně a kamennými srázy na druhé. Vzhledem k pozdí podvečerní hodině a všude přítomnými chatičkami na jediných příhodných místech a jinde podmáčenými loučkami, jsme vzaly za vděk kempem v Hildal za 200 NOK [59.991829, 6.566581] cca 7,5 km před Odda. Ale i tady bylo mokro a vlhko, ale po namáhavé cestě jsme spali jak miminka, až na mne, Martin zase chrápal.



DEN PÁTÝ
Ráno bylo zatažené, ale už alespoň přestalo mrholit. Po snídani od mistra kuchaře Martina (pomalu se začal zlepšovat) jsme vyrazili po silnici 13 kolem jezera Sandvevatnet do Oddy. Zde jsme jenom projeli bez zastávky a zamířili k cíli dnešního dne, přehradě na jezeře Ringedalsvatnet [60.133043, 6.626043] v kopcích nad městečkem Tyssedal. Nad tímto jezerem je další přírodní úkaz a krásná vyhlídka s názvem Trolltunga. Zaparkovali jsme pod hrází přehrady a vyrazili cestou na Trolltungu (Trolí jazyk). Hned ze začátku jsou dvě možnosti cesty. Jedna podstatně kratší po schodech kolem nákladní lanovky, která vede na náhorní plošinu nad jezerem a vozí prý jen místní a to jen 2x denně. Druhá delší, ale relativně pohodlnější po pěšině svahem nahoru. Já se Zdeňkem jsme zvolili kratší cestu a mohu říci, že nám dala opravdu zabrat, poněvadž jsme zvolil ostré tempo skoro bez jediné zastávky. Takže na náhorní plošině jsme se rychle odsvlékali jak jsme se zahřáli. No vždyť jsme měli za sebou přes 2000 dřevěných od deště mokrých schodů. Cestou kolem lanovky se naskytl krásný pohled na ledovec Folgefonna. Martina jsme ponechali zase svému osudu. Ten zvolil místo klouzajících schodů pěšinku a řekl, že na Trolltungu nepůjde. Zůstane prý na náhorní plošině a bude fotit. Asi po 2,5 hodinách pochodu jsme se se Zdeňkem rozhodli cestu na Trolltungu přerušit a vrátit se za Martinem. Měli jsme o něj strach, aby se mu cestou něco nestalo. Tou dobou nám k cíli chybělo ještě asi 2 hodiny šlapání, ale ten nejhorší výstup jsme měli za sebou. Rozhodnutí bylo těžké, ale riziko, že Martin zůstal sám rozhodlo a otočili jsme se. Počasí bylo stejně mizerné jako předešlý den, tak nás to ani nemrzelo. Vzhledem k cestě, která nás ještě čekala a časovému skluzu, se to ukázalo jako rozumné. Cestu zpět z náhorní plošiny jsme tentokrát zvolili po pěšince, poněvadž schody kolem lanovky byly vlhké a hrozil pád do hlubiny (cca 2 metry) pod lanovku a případně nepříjemné sklouznutí po vlhkých schodech a poničení nejmenované části těla. Ale i tak byla cesta bahnitá a kluzká a já si pěkně narazil prdel (no tu nejmenovanou část), když jsem nevybalancoval jedno uklouznutí. Naštěstí fototechnika vydržela a ve 14 hodin jsme byli všichni zdraví pohromadě. Pokračovali jsme dál po silnici 13 a zastavili se v městečku Ullensvang [60.319846, 6.654537] na prohlídku místního kostelíku a přístaviště u fjordu. Dojeli jsme až k trajektu v Brimnes [60.471345, 6.908811] , kde silnice 13 přetíná Hardangerfjord na trase Brimnes - Bruraviki. Na druhé straně fjordu jsme najeli na 572 do Ulviku. Před Ulvikem si fotíme fjord s vodopádem a krásnou duhou [60.523604, 6.913543]. Občas i deštivé počasí je k něčemu dobré. V Ulviku odbočujem v pravo a kolem zálivu po silnici Fv300 pokračujeme do Osy, nejsevernějšího místa Hardangerfjordu. Tam začínal konec světa. Na konci vesnice byla schránka, kde bylo nutno zaplatit poplatek za vjezd na náhorní plošinu nad Osou [60.588764, 7.044842]. Vyplnili jsme příslušné papíry, 30NOK vložili do obálky, obálku do schránky, kontrolní ústřižek za okno auta (jednoduché a bez obsluhy) a vyrazili do kopců. Jeli jsme několik kilometrů stoupání nádhernou krajinou, jak z jiného světa až jsme dojeli k dělení silničky na dvě trasy. Jeli jsme stále rovně a dojeli až k jezeru Austdolnutvatnet. Zde jsme se si popovídali o zvyklostech v Norsku s rodinou ze Slovenska, se kterou jsme se seznámili dole v Ose. Byli zde na víkendovém pobytu ze Stavangeru, kde pracují. Vzhledem k silnému větru jsme museli hledat nocleh v nižších krytých polohách, jedno takové, už vyhlídnuté při příjezdu, jsme našli poblíž říčky vytékající z místních ledovců a jezer [60.579266, 7,09344] a ve 22.30 zakempovali. Místo je i oficiálně značené ke kempování. Stany se ve větru stavěli špatně a ještě horší bylo zatlouci kolíky do země, která byla samá skála a kamen. Došlo na moji oblíbenou koupel, ale v tak studené vodě jsem se ještě nekoupal. Překvapilo nás velké množství komárů, kteří nás nenechali v klidu si uvařit večeři. Abychom měli klid na jídlo a vyhnuli se nepříjemným štípancům, tak jsme tentokráte večeřeli v autě. Bylo to takové hektické a rychlé. Po půlnoci jsme se už váleli ve spacácích. Někdo v teplákách a svetrech a já v adamově rouše, protože mám rád chládek.


DEN ŠESTÝ
Ráno mne probudilo krásné počasí a rychle jsem vzburcoval ostatní členy výpravy, abychom byli brzy na kopcích nad námi. Zabalili jsme stany a jak jsme posléze večer zjistily, i s několika komáry. Po vydatné snídani, už s menším počtem komárů, minimálně o ty co jsme měli přibalené ve stanech, jsme vyrazili opět po silničce nahoru a na odbočce, kde jsme předešlého dne jeli rovně, jsme dnes odbočili a dojeli až k jezeru Langvatnet. V této krajině jsme se zdrželi asi 3 hodiny a vytrvale fotili nádherné scenérie. Dominantou většiny fotografií se stala hora Vassfjoro tyčící se nad Osou s vrcholem ve výšce 1621m nad mořem. Počasí vyšlo dobře (kéž by takto bylo včera při pokusu o túru na Thortunga) a Martina jsme museli doslova tlačit k návratu dolů k fjordům a k Ose. Na chvilku jsme se zastavili i v Ose. Zde jsme krátce poobědvali u mýtné "boudy". Také jsme se sms zprávami z domova dozvěděli k jaké tragédii došlo v Oslu a na ostrově Utoya, kde Andreas Brevik zastřelil 77 lidí. S dopadem této události jsme se setkávali denně po zbytek našeho pobytu v Norsku. Z Osa jsme pokračovali zpět přes Ulvik a následně trajektem na druhou stranu Hardangerfjordu. Zde jsme se napojili na silnici 7 a vyrazili na východ k Eidfjordu. Zde proběhl nákup pohlednic a rychlá prohlídka města. A hurá do auta a po klikatící se silnici 7 k jednomu z nejznámějších vodopádů Voringfossen. Na místě jsme byli ve 14 hodin a překvapilo nás kolik zde je turistů a aut na parkovišti. Bylo slunečno a měli jsme štěstí, že nad vodopádem se zrovna vytvořila duha a tak jsme pořídili několik snad zdařilých snímků. Prozkoumali jsme okolí a po hodině a půl jsme opět pokračovali v cestě po silnici 7. Byl nádherný výhled na ledovec Hardangerjokulen, mrzelo nás, že jsme jej nemohli z časových důvodů navštívit. Projížděli jsme po náhorní plošině a stále bylo co fotit, takže se vždy po několika kilometrech stavělo na focení. V městečku Geilo byla další zastávka spojená s focením místního kostelíka a vlakového nádraží. Zde jsme odbočili ze silnice 7 na silnici Rv40 směrem k jihu. V Dagali jsme odbočili prohlédnou si místní kostelík [60.416575, 8.468614]. Akorát kostelník zavíral - stahoval vlajku. Nocleh jsme nakonec našli snad na nejlepším místě celé expedice v Norsku až ve třičtvrtě na osm večer . Martin už začínal být nervózní, abychom nemuseli spát v autě. Byla zde malá plošinka nad bystrou říčkou Uvdalselve, kousek od silnice [60.259073, 8.619543].a asi na losí stezce, poněvadž zde bylo plno čerstvých bobků. Zřejmě se jedná o místo využívané rybáři, čemuž by nasvědčovali zbytky ohniště.. Zdeněk vyrazil na sběr hub a k večeři byla vynikající smaženice. Mňam. Sice se už nějak smrákalo, ale toto místo bylo na focení ideální a ta koupel v proudu vody také nebyla k zahození. Prostě se poštěstilo na poslední chvíli najít ideální místo.



DEN SEDMÝ
Ráno jsem byl krásně vyspalý a odpočatý. Zřejmě zdravý vzduch, vydatná večeře a vytrvalé hučení bystré říčky způsobily vydatný spánek. Tento den by jsme mohli klidně nazvat jako "DEN STARÝCH KOSTELŮ A KOSTELÍČKŮ". Už v 8 hodin ráno jsme byli v nedalekém Uvdalu a prohlédli si místní dřevěný kostel Uvdal kirke [60.269705, 8.752398] z roku 1893. Zde jsme se zdrželi jen chvilku, jelikož zase nebylo moc pěkné počasí. Pak jsme popojeli pár kilometrů dále k ještě staršímu kostelíku Uvdal stavkirke [60.265246, 8.834785] z roku 1168, ke kterému je nutno odbočit kousek vlevo po silnici Fv122. Je postaven ve svahu a obklopen skanzenem ze starých budov. Bylo moc brzo, a proto ještě neměli otevřeno. Tak jsme se jen dívali a fotili přes plot. Pokračovali jsme dále po silnici Rv40 a cestou zastavovali na focení. Jedna z hezkých zastávek byla na řece Lagen nad městem Rodberg [60.259935, 8.928856], kde bylo z můstku možno nafotit řeku a její dravý proud v úzklé roklince. Zde Martin málem přišel o život. Hnán touhou zachytit na čip co nejlepší snímek, uklouzl na mokré skále a už jel do řeky. Naštěstí se mu sklouznutí podařilo zastavit. Měl plno práce se odtud vůbec dostat. U jezera Norefjorden jsme odbočili k zřejmě k nejkrásnějšímu kostelíku - Nore stavkirke [60.164721, 9.010162] z roku 1167. Byl jsem doslova unesen atmosférou této oblasti. Hluboká údolí, bystré řeky na úbočích se převalovala mlha a mezi tím se vyjímaly tyto starobylé kostely. Ve vesničce Nore jsme zakoupili poprvé místní chléb. Pokračovali jsme dále po Rv40 přes město Veglli a po několika kilometrech odbočili na Fv107 k Rollag stavkirke [60.021038, 9.272997] z roku 1200. Zase to byl velice fotogenický kostelík, ale zde se nám už začalo plést trochu více turistů než bylo zdrávo a já byl dost nevrlý, poněvadž mi pořád někdo lezl do záběru. Cestou k hlavní silnici jsme se zastavili na krátký oběd na odpočívadle u starého železničního mostu [60.03029, 9.236473]. Protože Martin už kostely nějak nemusel a chtěl si spravit fotografickou chuť, tak fotil vyrůstající stromečky z rozpadajících se pražců starého mostu. Když jsme byli na kraji města Kongsberg přemýšleli jsem zda se zde nezastavit a nepodívat do centra, ale časový harmonogram byl už zase opožděný a tak jsme pokračovali po silnici E134 do Kongsberg Silver Mine, což jsou staré stříbrné doly. Doly jsme nenavštívili i když je možnost projet je důlním vláčkem. Pouze jsme se vyfotily před vstupem do štoly a navštívili místní obchůdek s minerály a malým muzem. Dále po silnici E134 se nachází městečko Notodden na jehož konci je nejznámější kostel jižního Norska Heddal stavkirke [59.579605, 9.176059] z roku 1200. I zde již bylo plno turistů, ale alespoň se trochu vylepšilo počasí a místy i prokukovalo slunce. Po prohlídce jsme vyrazili dále po silnici E134, ale už po několika kilometrech odbočili na Fv651 do hor, místo abychom se drželi v údolí a odbočili na silnice Fv361 spojující E137 s 37. Ukázalo se to jako šťastné řešení neboť v městečku Tuddal jsme objevili skanzen. Bohužel paní, tedy spíše slečna průvodkyně právě zavírala, ale přesto nám dovolila si vše po jejím odchodu prohlédnout. A stálo to za to, v klidu a sami jsme mohli chodit po skanzenu jak nám bylo libo. Chvíli jsme si připadali jak v pohádce "Mrazík". Jen kdyby nebyla všude ta půda tolik podmáčená. Po prohlídce jsme za sebou způsobně uzavřeli dřevěnou závoru. Když jsem vyjeli na náhorní plošinu vedla silnice pustou, ale krásnou krajinou mezi horou Gaustatoppen (1883 m n.m.) a jezerem Heddersvath. Nádhera. Potom už zbýval jen sjezd do údolí s městem Rjukan a očekávání benzinové pumpy neboť zásoby paliva se nebezpečně tenčily. V údolí jsme se napojili na silnici 37 a uháněli k benzínce. Přes Rjukan jsme museli objížďkou, neboť se právě konal smuteční pochod za oběti v Oslo a hlavní průtah zaplnil zástupy lidí s hořícími svícemi. Po dotankování auta palivem a Martina neodmyslitelnou kávou z automatu, jsme opustili Rjukan. Kousek za tímto městem se nachází elektrárna Vemork, v době dokončení r. 1907 se svými 107MW největší na světě, známá z II. světové války jako jeden z cílů britského přepadového komanda. Dokonce byl natočen i film o této slavné akci. Bylo již 20 hodin večer a tak už zase nastal čas s hledáním noclehu. Tentokrát to bylo složitější, všude byli samé chatky a když místo vypadalo zajímavé, bylo celé podmáčené. Minuli jsme velké jezero Mosvatn a našli malou zarostlou cestičku s místem pro parkování hned vedle silnice [59.745699, 8.226956] nad jezerem Torvetjonni. Cestička, jak jsme posléze zjistily, vedla do kopce k chatce. Protože stany byly postaveny a nepředpokládali jsme, že by někdo v pondělí večer potřeboval k chatce, zůstali jsme na místě. Bylo to asi naše nejhorší místo na nocleh, ale byli jsme už unaveni a hladoví a tak jsme vzali zavděk i tímto. I zde tekl potůček a tak o osobní hygienu bylo dobře postaráno. Avšak kamkoliv si odskočit znamenalo namočit si boty.


DEN OSMÝ
Ráno jsme si udělali bohatou snídani a vrátili se po trase několik kilometrů zpět až k jezeru Mosvatn [59.816238, 8.312395]. Bohužel světlo nebylo příhodné k fotografování a tak jsme, po pár snímcích hydroplánu, zase pokračovali dále krajinou plnou jezer a malých říček po silnici 37. Za zmínku stojí jezero Totak a skanzen nad jezerem Hyllandshylen [59.587455, 8.008833] u městečka Amot. Počasí bylo všelijaké, jako by se nemohlo rozhodnout zda bude pršet či začne svítit slunce. Nakonec zůstalo pod mrakem celý den. V Amont jsme to měli "pouze" necelých 100 km k našemu prvnímu dřevěnému kostelíku v Roldal. Z městečka Amot jsme pokračovali do města Dalen po silnici 38 lemující bystrou říčku Tokke. Po cestě jsme odbočili k dřevěnému kostelu Nesland kirke [59.523763, 7.986374] (z roku 1847) s nádherným hřbitovem, na kterém se střídaly různé typy náhrobků - stely, kamenné náhrobky a železné kříže. Konečně bylo co fotit. Dalenem jsme rychle projeli a odbočili do ostrých serpentin a vzhůru ke známému kostelu Eidsborg Stavechurch [59.464792, 8.020948] (cca z roku 1200). Tady už jsme zůstali o něco déle a vše si pořádně nafotili. Především nás zaujali dřevěné části kostela téměř spálené sluncem. Zde jsme snědli rychlou studenou svačinku a projeli serpentýnami zpět dolů do Dalenu. Zase nás honil čas, tak prohlídka města byla zamítnuta a mi vyrazili po silnici 45 kolem jezer Borsa a Kjonnesviknatn, kde jsme se na chvilku zastavili a v klidu si prohlédli nádhernou krajinu. Po několika kilometrech jsme po delší době mohli nafotit vodopád Edlansfossen vytékající z jezera Lisle Bjornevatn. Ale to už jsme pomalu směřovali do ůdolí řeky Otry, kolem které vede silnice 9 až do přístavního města Kristiansand. Ale ještě než jsme ze silnice 45 odbočili na jih, pokusili jsme najít vodopád, který byl v mapách značen několik kilometrů opačným směrem - na sever. Bohužel po několika minutách rychlé jízdy k severu jsme nic neobjevili a tak nám malou náplastí byly snímky několika romantických zakoutí přilehlých malých jezer. Po tomto neúspěch jsme definitivně nastavili jižní kurs, ze kterého jsme až do návratu domů neslevili. Údolí řeky Otry bylo nádherné a několikrát jsme museli prudce stavět na focení. Po cestě jsme také měli další vodopád Reiarsfossen, ale jelikož se už blížila 19.hodina a bylo stále pod mrakem snímky nebyly moc povedené. Zdeněk měl v plánu navštívit nedaleko města Evje místní lom a najít do sbírky nějaké "šutry". Ale vzhledem k pozdí noční hodině (21.hodina) jsme jen na kraji města odbočili na silnici Fv306, našli lom a rozhodli se jeho prohlídku uskutečnit až druhý den dopoledne. Když už jsme byli na této malé silničce, tak jsme po ní jeli cca 10 km až k jezeru Rossevetvatnet, kde jsme objevili parkoviště [58.628984, 7.976624] zarostlé hustou zelení a zde se rozhodli přenocovat při naši poslední noci v Norsku. Ve 22.hodin nám kuchař podal večeři a po té nás už čekala koupel v nádherně čistém rašelinovém jezeře - paráda. Překvapilo nás, že tady nebyli skoro žádní komáři (a všude samý močál), na rozdíl od náhorní plošiny nad Osou.



DEN DEVÁTÝ
Ráno se stávalo brzy, Zdeněk totiž měl v úmysl navštívit mineralogické naleziště u Evje, kde jsme se předchozího večera jen zastavili. Tak po sbalení stanů a rychlé snídani se vyrazilo o několik kilometrů blíže k městu Evje. Zde jsme Zdeňka nechali svému osudu a s Martinem vyrazili na prohlídku okolních vesnic, kde se pásla hospodářská zvířata (koně a krávy). Přibližně po hodince jsme Zdeňka vyzvedli s plným batohem kamení. Zdeněk tvrdil, že by se ho tam ještě spousta vešla, ale nám připadal těžký. Podobné mám za plotem doma, ale Zdeněk se tvářil spokojeně, tak jsme jej nechali šutry naložit do auta a dovézt domů do Čech. Po krátké zastávce v Evje, kde jsme doplnili zásoby NOK v místním bankomatu, jsme se po silnici číslo 9, vyrazili směr Kristiansand, poslední norskou baštu na našem cestování po severu Evropy. Kousek za Evje, jsme se krátce zastavili u prodejny minerálu. Měli sice zavřeno, jak je v Norsku v časných hodinách zvykem, tak jsme si alespoň vyfotili sochu Vikinga. Čím více jsme se blížili pobřeží, tím více se na nás usmívalo sluníčko a tak se stalo, že poslední den v Norsku jsme strávili za krásného slunečného počasí. Po příjezdu do města kolem 11. hodiny, se okruh uzavřel a naše putování po jihu Norska skončilo tam kde začalo, v Kristiansandu. Na první benzinové pumpě jsme zaplatili silniční poplatek a po průjezdu městem jsme zaparkovali nedaleko přístaviště [58.145558, 8.001734]. Po zkušenostech ze Stavangeru jsme zaplatili v automatu parkovné na delší dobu. Nejdříve jsme navštívili starou pevnost v přístavu a obdivovali pevnostní děla, která historicky bránila město a přístav. Poté jsme vyrazili na prohlídku centra města, především čtvrti, která se jmenuje Kvadraturen podle původního přísně pravoúhlého uspořádání ulic. Na náměstí se nacházel krásný chrám, u jehož vchodu bylo velké množství zapálených svíček a květin, vše na památku krvavého masakru na ostrově Utoya. Dále jsme pokračovali prohlídkou okolních malebných uliček, kde vzniklo plno zajímavých fotografií. Po prohlídce města a nákupu suvenýrů pro blízké, jsme se vrátili k autu a přemýšleli, kam se ještě podíváme. Než jsme se se Zdeňkem stačili dohodnout, tak Martin naházel do automatu tolik drobných, že jsme zde mohli parkovat snad až do konce prázdnin. Nezbylo nám nic jiného, než se vydat přes přístav pěšky na výběžek, kde jsou stále umístěny baterie německých dalekonosných děl [58.133729, 8.006746], včetně radarové stanice, která za II. světové války bránila průjezd po moři v okolí Kristiansandu. Vzhledem k tomu, že se již chýlil čas odjezdu trajektu do Dánska a cesta byla daleká, zbývalo málo času na prohlídku této zajímavosti. Nakonec jen Zdeněk zvýšeným tempem došel až k této pamětihodnosti. Tak jsme ji viděli alespoň na fotografiích. Já s Martinem jsem to vzdali a fotili raději okolí přístavu. Mimochodem starý přístav je pěkně přestavěn a slouží jako odpočinkové místo pro turisty a obyvatele Kristiansandu. Zdeněk se vrátil propocený ale spokojený. Po návratu na parkoviště jsme vyjeli na naší poslední cestu po území Norska a to do přístavu na trajekt. Tam jsme obdivovali jak takový kolos lehce a rychle dokázal přesně zakotvit a vyložit hladové turisty a rybáře na půdě této krásné severské země. Cesta na trajektu ubíhala poklidně a rychle a než jsme se stačili nadát byli jsme opět v Dánsku. Zde jsme načepovali benzín u nejbližší čerpací stanice a vyrazili směrem na jih hledat nocleh. Ten jsme nakonec našli asi po 30 kilometrech v kempu Gl. Klitgaard Camping & Hytteby, Lyngbyvej 331 [57.419572, 9.761825] (v Dánsku není povoleno nocovat mimo kemp), za městečkem Monstrup před Lokken. Cena byla slušná (3 lidi, 2 stany, 1 auto - 224DKK), prostředí pěkné a po delší době zase teplá voda přišla vhod.




DEN DESÁTÝ
Ráno brzy vstáváme, neboť nás čeká dlouhý den po dánských turistických atrakcí. Alespoň těch, které jsme si vytipovali při cestě domů. Po krátké snídani vyrážíme k dnešnímu prvnímu cíli - majáku v dunách "Rubjerg Knude Fyr" [57.448901, 9.774194]. Asi po čtvrthodinové jízdě zastavujeme na parkovišti u silnice [57.451395, 9.794804] a odtud musíme cca 1,5km pěšky. Brzké stávání se vyplatilo. U majáku nikdo není a tak můžeme nerušené fotografovat. U některých snímků bychom mohli směle tvrdit, že jsme je pořídili v Africe. Asi po třičtvrtě hodině se objevují první turisté a tak se balíme a odcházíme zpět k autu. Po silnici míříme na další zastávku a tím je klášter "Borglum kloster". Zde se zdržujeme jen krátce. Více než klášter, posouzeno pohledem zvenčí, nás zaujal větrný mlýn před klášterem. Po krátké zastávce vyrážíme k dálnici E45 a směřujeme k jihu. Zde Zdeněk vystřídá v řízeni Martina, který se prý v noci nevyspal, neboť Zdeněk chrápal a byl slyšet i ze sousedního stanu. Ale jak tvrdí on, jsou to jen pomluvy. U městečka "Haverslev" sjíždíme z dálnice na silnici 535 a stavíme v samotném městečku. Já se Zdeňkem si fotím místní kostel se hřbitovem [56.786659, 9.682209]. Martin zůstává v autě, neboť toho díla vytvořená lidskou rukou jako fotografické objekty moc nezajímají . Jestli lze o hřbitovech tvrdit, že jsou krásné tak pro Dánsko to platí obzvláště. Místy připomínají botanické zahrady než hřbitov. Po 15 minutách vyrážíme dále k silnici 13 a po ní směrem na Viborg, kam směřujeme naši další zastávku. Cestou stavíme u kostela v "Binderup" (Binderup kirke) [56.764038, 9.558169], který jsme zahlédli nedaleko silnice. A opět krásná botanická zahrada. Naší příští zastávkou je náměstíčko Nytorv [56.450898,9.409602] ve Viborgu. Zde si nejdříve zjišťujeme, že parkování na 1 hodinu je zde zdarma. Po zkušenostech ze Stavangeru se ji budeme snažit nepřekročit, což se nakonec vyplatilo, neboť jsme si všimli kontrolora pravidelně obcházejícího zaparkovaná auta a kontrolujícího parkovací lístky. Hned na náměstíčku navštívíme místní infocentrum, vyzvedáme si mapku Viborgu a hurá ke katedrále, která je shodou okolností jen jeden blok od našeho zaparkovaného auta. Nebo že by to byl úmysl?. Za "dobrovolné" vstupné (do místní kasičky sypeme drobné, které jsme našli v kapse) vstupujeme dovnitř katedrály. Katedrála "Viborg Domkikre" [56.450482, 9.412641] je postavená z granitových bloků. V této katedrále probíhaly korunovace králů Dánska. Tomu nasvědčuje i nádherná výzdoba. Nad naším fotografickým nadšením se nikdo nepozastavuje. Dokonce využíváme i uložené katechismy (nebo jak se správně jmenuje modlitební kniha) místo stativu pro podložení fotoaparátů. Honosnou atmosféru v katedrále pozdvihuje hra na varhany. Je i přístupna jedna z věží katedrál a tak si ani tuto příležitost nenecháme ujít. Následuje krátká procházka po Viborgu s hlídáním času parkování. Nepřešvihli jsme. Spokojeni opouštíme Viborg po výpadovce 26 míříme k silnici 52 a po ní přes Silkeborg k dalšímu cíli, kopci Himmelbjerget. Za Virklund odbočujeme na silnici 445 a po pár kilometrech na 461, která nás dovede až na místo. Kopec Himmelbjerget [56.105158, 9.68517] u jezera Julso, oblíbené vyletní místo mnoha Dánů, je jedním z nejvyšších dánských vrcholů. Jeho výška je 147 m. V překladu název znamená "nebeská hora". Součástí komplexu je i hotel Himmelbjerget, který je díky své poloze nejvýše položeným ubytovacím zařízením v Dánsku. Za majitele jsme pasovali Martina, který má velice podobné příjmení. Hned toho zneužil a chtěl po zbytku expedice poplatek za místní WC. Poté, co jsme po něm požadovali vrácení peněz za parkovné, neměli jsme drobné a bankomat nevracel, od požadavku ustoupil. I když podotkl, ať si tam do příštího dne klidně parkujeme. Na kopci nad jezerem stojí rozhledna vybudovaná na počest krále Frederika II. Při cestě k ní míjíme pomníček HH. I pro něho patřilo toto místo k oblíbeným. Po prohlídce okolí rozhledny a pořízení pár fotografických záběrů opouštíme "dánskou pouť" a míříme k dalšímu vytýčenému cíli k druhé nejvyšší "hoře" Dánska - kopci "Ejer Bavnehoj" s výškou 171 m nad mořem. Vracíme se po silnici 461 přes Gammel Rye na silnici 453 kolem jezera Mosso. Na jeho konci odbočujeme vlevo na Lille Taning. Hora "Ejer Bavnehoj" [55.977211,9.830618] s výškou 171 m nad mořem je kousek od vůbec nejvyššího místa Dánska - kopce Ding Skovhoj vysokého 173m. Po krátké prohlídce a pár fotografických záběrů se vydáváme zpět na dálnici E45, která je nedaleko. Protože je již pokročilé odpoledne, ujíždíme po ní k jihu přes most u města Vejle s výhledem na stejnojmenný fjord a přemýšlíme o volbě našeho příštího cíle. Stavíme na odpočívadle asi 50 km před německými hranicemi a probíráme další možnosti. Na návrh přespat někde v Německu se Martin moc dobře netváří. A tak padá návrh jet přes noc domů. Poté co Zdeněk potvrdí, že ještě do desáté hodiny večer je schopen řídit Martin pookřeje, jako by vyhrál v loterii. Tak rychle připravujeme večeři z posledních zásob, a že jich nezbylo málo. Uklízíme vše ze zadních sedadel do vyprázdněného kufru. Upravujeme zadní sedadla na "odpočinkové" místo a vyrážíme. U benzinové pumpy mezi Hamburgem a Hannoverem kolem desáté hodiny večer předává Zdeněk řízení Martinovi a jde odpočívat dozadu. U Hannoveru Martin míjí odbočku na Magdeburg. Po krátké domluvě zamítáme variantu pokračovat na Norimberg a kolem Braunschwaig se vracíme na dálnici A2 / E30. To už za volant usedám já. U Lipska doplňujeme palivo a za volant usedá odpočatý Zdeněk. Ten dojede ve čtyři ráno až na první benzinovou stanici u nás a předává mi řízení. Ulehá vzadu a probouzí se těsně před Prahou, kdy se na postu řidičů střídám s Martinem. V sedm ráno se po 11-ti dnech vracíme do Milevska.

fotografie - zde