Berounsko

START : 31.3.2012
Milevsko - Neumětely - Libomyšl - Velíz - Kublov - Stradonice - Beroun - Tetín - Svatý Jan pod Skalou - Milevsko
vše autobusem se zastávkami na konkrétních místech
CÍL : 31.3.2012

Tento autobusový výlet s PhDr. Pavlem Břicháčkem byl podle očekávání zcela vyprodán a podle toho se dalo usuzovat, že všichni byli plni očekávání co zajímavého tentokrát uvidíme a uslyšíme z úst odborníka na slovo vzatého. Myslím, že nikdo nebyl zklamán.

» fotografie z tohoto výletu jsou zde «

NEUMĚTELY
Neumětely, jsou známé především díky pověsti o Horymírovi a jeho koni Šemíkovi. Pověst byla v 16. století poprvé zapsána v Kronice české, letopiscem Václavem Hájkem z Libočan. Později koncem 19. století byla převyprávěna spisovatelem Aloisem Jiráskem ve Starých pověstech českých. Památkově chráněný Pomník Horymírova koně Šemíka se nachází v parčíku za hřbitovem, u silnice. Velký kámen označující původní údajné místo Šemíkova hrobu kryje dnes klasicistní pískovcová stříška na čtyřech sloupech, v jejímž průčelí je vytesán nápis : "V Neumětelích se věřilo a věří, že zde Šemík, věrný kůň rytíře Horymíra zakopán leží." Pomník byl zhotoven roku 1887, nákladem 185 zlatých, které věnoval kníže Schwarzenberg. V Neumětelích byl kostel vystavěn ve 14. století. Dnes památkově chráněný, farní kostel sv. Petra a Pavla, je v jádře gotický, barokně byl přestavěn v polovině 18. století. V blízkém okolí kostela byly dříve hroby z dob pohanských, kryté velkými kameny. Celodřevěná zvonice byla postavena po roce 1763, nákladem hraběte Kaunice z Osova. Před dveřmi jsou dva schody tvořené velkými balvany, údajně z Plešivce. Velké kameny v dávných dobách sloužily jako náhrobní kameny, kryjící pohanské hroby na kostelním návrší. V okolí obce Neumětely jsou místa (Na Košíku, Ve Valech, Na starém zámku), kde stávaly starobylé tvrze. Na kterém z těchto míst mohlo být sídlo Horymírovo nelze ale zatím doložit.

LIBOMYŠL

První historická zpráva o Libomyšli pochází z roku 1370. U východního okraje obce vystupuje z luk homole vršku zvaného Hrádek. O původu jsou dodnes rozpory - zda je tento vrch nasypaný lidskou rukou nebo výtvor přírody lidskou rukou dosypaný a upravený. Název vršku, "Hrádek", pochází od hrádku nebo tvrze, která na něm stávala. Posledním zbytkem tohoto sídla je hluboký a široký příkop, který objímá v polokruhu jižní část vršku. Okolo něj je na této straně patrný někdejší val. Uvnitř opevnění se nachází tvrziště vejčité podoby, sice neveliké, ale přece takové, že zde mohlo stát prostorné stavení a ještě zbývalo dost místa pro dvorek. Na samém temeni Hrádku roste starobylá lípa, která je viditelná z daleka.

VELÍZ
Vrch Velíz (595 m n. m.) se nachází nad vesnicí Kublov a tvoří dominantu západní výspy křivoklátských lesů. Archeologické vykopávky zde potvrdily nález pravěkého sídliště, které zde bylo i v době keltské a slovanské. Ve slovanských dobách zde byl uctíván bůh Veles, ochránce stád a pastýřů. Kopec Velíz byl loveckým místem knížat z rodu Přemyslova. Je opředen pověstí o knížeti Jaromírovi, který sem byl r. 1003 vylákán Vršovci a měl být připraven o život. Zachránil jej jeho věrný sluha Hovora. Z vděčnosti za záchranu života dal kníže Jaromír na Velíze postavit kostel sv. Jana Křtitele (1004 - 1012), jejž kníže Břetislav I. daroval r. 1037 klášteru ostrovskému. Ten zřídil na Velízu klášter Benediktinů a probošství se 6 kanovníky a 8 kaplany. Původní kostel i klášter byly dřevěné budovy, teprve za krále Václava I. byly r. 1205 postaveny obě budovy zděné. Za husitských válek byl klášter na Velízu r. 1421 vypálen. Kostel byl v 18. století barokně přestavěn. Jedná se o jednolodní kostel s pravoúhlým presbytářem a s původně dvojvěžovým západním průčelím. V průčelí je dochován raně gotický portál, který společně s těžkými klínovými žebry v presbytáři datuje vznik kostela do doby kolem pol. 13. století. Západně od kostela, ve stavení dnešní márnice, jsou dochovány zbytky gotického proboštství, které nebylo v přímém kontaktu s kostelem a které sestávalo ze dvou bloků. Západní probíhal souběžně s průčelím kostela. Téměř v pravém úhlu na něj navazoval blok jižní, který opět probíhal souběžně s kostelem. Zřícenou budovu (vystavěnou do půdorysu tvaru L) dochovanou do úrovně prvního patra viděl ještě v předminulém století V. Krolmus a zachytil její podobu v náčrtcích. Je zde také hřbitov, na kterém je pochován mimo jiné Josef Leopold Zvonař, rodák z Kublova.

KUBLOV

V Kublově se narodil hudební skladatel a pedagog Josef Leopold Zvonař, významná osobnost Českého národního obrození. Má zde v parku pomník z r. 1871, mistrovské dílo železáren v Novém Jáchymově. K nejznámějším z jeho skladeb bezesporu patří píseň Vlastenské hory známá pod zlidovělým názvem Čechy krásné, Čehy mé.

STRADONICE
Oppidum Stradonice bylo jedno z nejvýznamnějších keltských oppid na území Čech. Nacházelo se na náhorní plošině vrchu Hradiště v nadmořské výšce 380 m a zaujímalo plochu 90,3 ha. Vrch Hradiště je břidlicový blok situovaný mezi obcemi Nižbor a Stradonice oddělený ze dvou stran ostře zaříznutými údolími Habrového potoka a Berounky. Keltové se zde usídlili v polovině 2. století př. n. l.. V té době se jednalo pouze o malou, zpočátku neopevněnou osadu, spojenou s obchodní cestou podél Berounky. Nejstarší etapa výstavby opevnění spadá do období kolem roku 120 př. n.l., avšak lokalita byla osídlena již někdy po pol. 2. století př.n.l. Oppidum zaniká někdy mezi léty 40 a 25 př.n.l., patrně z důvodu příchodu germánských kmenů (Markomani) na naše území. Hradba opevnění měla čelní zeď z nasucho kladených kamenů, které byly zpevněny kůly zapuštěnými do země. Na tuto zeď navazoval hlinitokamenitý val s dřevěnou konstrukcí. Celá hradba dosahovala šířky 2,5 m. Do oppida se vstupovalo patrně čtyřmi bránami, z nichž dvě se podařilo lokalizovat. Hlavní brána se nacházela na jihovýchodě hradiště a byla zdvojená. Keltské oppidum Stradonice patří mezi nejznámější české pravěké objekty, a to hlavně díky tisícům nálezů a "zlaté horečce", která se rozpoutala v roce 1877, po nálezu pokladu, jenž obsahoval asi 200 zlatých a stříbrných mincí. Při této "zlaté horečce" byla velká část oppida prokopávána a drancována. Oppidum Stradonice bylo ve své době významným obchodním a výrobním centrem, nedaleké oppidum Závist pak centrem správním a kultovním. Stradonice vzkvétaly i díky zdrojům nerostného bohatství, hlavně železa, které se nacházely v okolí. Do oppida se d ostávaly v hojném počtu importy z jihu, což svědčí o čilém obchodním styku se zahraničím. O významnosti stradonického oppida svědčí i fakt, že disponovalo svojí vlastní mincovnou. Toto privilegium mělo vedle Stradonic na našem území pouze oppidum na Závisti. Vyráběly se zde zlaté "duhovky" i stříbrné mince.

BEROUN

Historie města Beroun je bohatá. První písemné záznamy z konce 11. století hovoří o vsích kolem brodu na řece a v roce 1265 v listině Přemysla Otakara II.. Zde se poprvé objevuje v latinské podobě jméno Beroun - Verona. (Latinský název byl do němčiny překládán jako Bern, do češtiny jako Berona, Berún a Beroun.). V roce 1295 panovník Václav II¨. se rozhodl město nově osadit a vybudovat. V této době vzniklo historické jádro Berouna, které se v hrubých rysech dochovalo do dnešních dnů. Byl založen i klášter dominikánů. V roce 1303 dostali měšťané od krále Václava II. důležité privilegium, kde vedle potvrzení vlastnictví řady vesnic získali právo spravovat se právem Starého Města pražského. Doba Karla IV. znamenala dobu rozkvětu města Berouna a jeho řemesel. Ve městě žili i zámožní měšťané, často německého původu, a ti se spolu s dominikánským řádem postavili na počátku husitských válek na stranu císaře Zikmunda. Žižka Beroun v roce 1421 dobyl, dominikánský klášter zbořil a nepřátele kalicha dal upálit. Za Jiřího z Poděbrad stáli Berounští na straně nového krále a pomáhali mu i vojensky. Největšího rozkvětu dosáhl Beroun za vlády Vladislava Jagellonského. Zhoubně působily na rozvoj města požáry, při nichž padla za oběť často většina domů. Ani povodně a epidemie či válečné drancování se Berounu nevyhnuly. Teprve od poloviny 18. století se město pozvolna zotavuje a vyvíjí do dnešní podoby. Počet obyvatel roste a Beroun se stává centrem oblasti.

TETÍN
Historicky Tetín patří k nejstarším vesnicím v České republice. Místo bylo osídleno již v paeolitu a době hradištní. Počátky Tetína jsou v pověstech spojovány s Krokovou dcerou Tetou, ale archeologický výzkum je datován do poloviny 10. století. Počátkem 10. století zde byl dřevěný knížecí dvorec, který byl vdovským sídlem kněžny sv. Ludmily. V r. 921 však Ludmilina snacha Drahomíra najala vrahy a ti, v první vigilii noční z 15. na 16. září, Ludmilu na Tetíně zavraždili. Svatá Ludmila je první světicí, udávěnou ve spojitosti s Přemyslovci. Vzhledem k Ludmile můžeme Tetín považovat za jedno z míst pobytu prvních křesťanů v Čechách a jeden z kořenů české historie, vzhledem ke sv. Václavovi bývá někdy spojován s počátky české státnosti. Lze říci, že Tetín přinesl významný vklad do klenotnice české historie. V 11. a 12.století zde bylo sídlo Tetínské župy, která spravovala celé Podbrdsko. Tetín je zmiňován v zakládací listině vyšehradské kapituly. V roce 1288 zde měl sídlo královský lovčí. Ke konci 13.století byl hrad přestavěn na sídlo přemyslovských levobočků. V roce 1321 hrad držel Štěpán z Tetína, který Tetín prodal císaři Karlu IV. Tetínské panství pak připojil ke Karlštejnu. Roku 1422 během husitských válek byl hrad zničen. Dnešní kostel sv. Ludmily byl postaven v barokním slohu v 80. letech XVII. stol. Součástí kostela jsou varhany, postavené v r. 1771 Guthem z Čisté u Rakovníka. Ve spodní části oltáře je umístěna mensa s kamenem, na němž měla být sv. Ludmila usmrcena. Kostel sv. Kateřiny je románksá stavba. Uměleckohistorické datování zařazuje jeho počátek do 12. stol., ale může stát na místě staršího předchůdce, např. kostela, jehož existence se předpokládá již v době života sv. Ludmily (10. stol. n. l.). Nynější kostel sv. Jana Nepomuckého je stavba v jádře románská, postupně několitrát přestavěna do současné podoby. Kostel se nachází u hřbitova, na kterém je pochován spisovatel V. Vojáček (z r. 1833).

SVATÝ JAN POD SKALOU

Podle legendy se zde v jeskyni pod mohutnou skalní stěnou usadil koncem 9. století křesťanský mnich - poustevník Ivan. První písemná zmínka o místě pochází z roku 1037, kdy kníže Břetislav I. daroval kapli sv. Jana klášteru Ostrov u Davle. Ve 13. stol.¨ byl u jeskyně sv. Ivana vybudován klášter, od roku 1317 proboštství a od roku 1517 po zrušení ostrovského kláštera opatství. Současné budovy jsou z let 1653-1661. V letech 1726-1731 přestavěl jižní a západní křídlo kláštera patrně Kryštof Dientzenhofer. Klášter byl zrušen roku 1785 a proměněn na zámek. Od roku 1925 zde byla škola, v letech 1953-1958 věznice, později pak škola pro příslušníky komunistické tajné policie StB, nakonec od roku 1985 archiv tehdejšího ministerstva vnitra. V současnosti je v bývalém klášteře Svatojánská kolej, Vyšší odborná škola pedagogická a ekologické centrum Kavyl. V kostele se nacházejí jeskynní prostory, v nichž podle legendy žil a byl pochován v 9. století poustevník Ivan, syn polabského (obodritského) knížete Gostimysla (zkoumání kosterních pozůstatků potvrdilo, že kostra je tisíc let stará, že to byl muž, který žil dlouho ve vlhku a živil se vegetariánsky). Místními lidmi byl od začátku považován za svatého a za prvního českého světce, ještě před sv. Ludmilou a sv. Václavem. Nejzajímavější je ve Svatém Janu vápencová Svatojánská skalní stěna, která se vypíná do výšky 210 m nad okolní terén. Asi v polovině cesty na skálu, na ostrohu nad údolím, je barokní kaple Sv. Kříže z roku 1714.

» fotografie z tohoto výletu jsou zde «
pozn. : čerpáno z informačních tabulí a internetu