Na západ Evropy (Bretaň)

START : 13.6.2015
Milevsko - Plzeň - Remeš - Mont-Saint-Michel - Saint Malo - Saint-Brieuc - Brest - Quimper - Concarneau - Lorient - Vitré - Chartres - Plzeň - Milevsko
CÍL : 21.6.2015

» fotografie z tohoto výletu jsou zde «

· Bretaň (francouzsky Bretagne, bretonsky Breizh, v jazyce gallo Bertaeyn).
· Rozloha činí 27 208 km2 a má 3,2 milionu obyvatel (2012).
· Je rozčleněn na 4 departementy : Côtes-d'Armor - Finistere - Ille-et-Vilaine - Morbihan

· V období mezolitu se obyvatelé Bretaně živili sběrem korýšů a mušlí a chovem koz.
· Římské období (100 př. n. l. - 5. stol.). Pod jménem Armorica patřila do římské provincie Lugdunensis.
· Kolem 5. století se mnoho pořímštěných keltských obyvatel z Británie uchýlilo po příchodu Anglosasů za moře do Armoriky, která začala být zvána Malou Británií a odtud se pak vyvinul dnešní název Bretagne.
· Od 10. století vévodství, roku 1166 připadla sňatkem Anglii, roku 1213 kapetovským hrabatům z Dreux.
· V roce 1379 získali vládu Montfortové, dědička Bretaně Anna z Montfortu se postupně vdala za Karla VIII. (1491), a za Ludvíka XII. (1499) a sňatek dcery Claudie s francouzským králem Františkem I. roku 1514 připojily Bretaň k Francii.
· V roce 1532 byla vyhlášena trvalá unie Bretaně a francouzské koruny.

Symboly Bretaně:
Vlajka Gwenn ha du z roku 1923 nebo její předešlé verze.
Národní hymna: Bro gozh ma zadou (Zem mých otců).
Devíza bretaňských knížat: Raději smrt než hanbu.
Národní svátek: 19. květen, den svatého Yvese.
Symbol: Hranostaj.
Vyznamenání: Ordre de l'Hermine (Řád hranostaje).

DEN PRVNÍ
REMEŠ - (francouzsky Reims [rens], latinsky Durocortorum) je historické město (182 000 obyvatel) v severovýchodní Francii, asi 150 km severovýchodně od Paříže. Město je sídlem arcibiskupa a od roku 1969 také univerzity. Je výrobním centrem šampaňského, textilu, potravin a výstroje pro kosmické lety. V době bronzové keltské kmeny Belgů, zde kolem roku 80 př. n. l. založili osadu Durocorter. Po dobytí Galie Juliem Caesarem se zdejší Rémové přidali na stranu Římanů a Durocortorum se stalo hlavním městem belgické provincie. Patrně roku 496, po vítězství nad Alamany v bitvě u Tolbiacu, se zde nechal biskupem Remigiem pokřtít franský král Chlodvík I. (Clovis I.) se svými bojovníky. Tím začíná pokřesťanštění Franků a budování pozdější Francie. Na tuto tradici navázali později francouzští králové a Remeš se stala jejich korunovačním městem. Po vítězstvích nad Angličany přivedla Johanka z Arku roku 1429 krále Karla VII. do Remeše ke slavnostní korunovaci, což mělo velký symbolický význam a podpořilo autoritu francouzských králů. Za první světové války byla Remeš dlouho v blízkosti fronty, stotisícové město bylo evakuováno a z velké části zničeno dělostřeleckým bombardováním. 1. srpna 1918 byly rozstříleny oba hlavní kostely a poválečná obnova města trvala velmi dlouho. Katedrála Notre-Dame v Remeši vznikla na žádost remešského arcibiskupa zbudovat katedrálu, která by odpovídala významu události korunovací francouzských králů. Po požáru v roce 1210 za vlády krále Filipa II. byla započata stavba. Stavba je mistrovským dílem francouzské vrcholné gotiky. Stavitelé využili při stavbě vzor z Chartres.

FOUGERES - je francouzské město v departementu Ille-et-Vilaine v regionu Bretaň (20 000 obyvatel). Město bylo na křižovatce dvou římských silnic, z Chartres v Carhaix a z Avranches v Nantes. První zmínka o hradu Fougeres je v 10. stol., což byla jednoduchá dřevěná tvrz na skalnatém hřebenu, která dominuje údolí a okolním bažinám. V současné době je hrad jedním z největších francouzských hradních komplexů o rozloze dvou hektarů a tvoří středověký komplex z XII. a XV. století. Město bylo poznamenáno velkým americko-britským bombardováním 8. června 1944, zabito 300 lidí, zraněných dvakrát tolik, a zničeno většina veřejných zařízení a průmyslu. Rodák Charles Armand Tuffin, markýz de la Rouërie (duben 1751 - leden 1793), také známý ve Spojených státech jako "plukovník Armand", byl francouzský důstojník kavalérie, který sloužil pod americkou vlajkou během americké války za nezávislost a byl povýšen na brigádního generála po bitvě u Yorktown.

DEN DRUHÝ

MONT DE HUISNES - Mont de Huisnes německý hřbitov je jediným německým mauzoleum ve Francii. Tato dvoupodlažní kruhová budova má průměr 47 metrů. Uvnitř si můžete prohlédnout zařízenou galerii v obou podlažích. Je zde 11 956 hrobů vojáků, kteří přišli o život během druhé světové války a 64 pohřbených dětí a kojenců.

LE MONT-SAINT-MICHEL - (výslovnost: mon sen mišel), česky Hora sv. Michaela, je žulový, 80 metrů vysoký, přílivový ostrov (resp. poloostrov - s pevninou je od r. 1879 spojen náspem) v severozápadní Francii ve stejnojmenném zálivu u pobřeží Normandie. Rozdíl výšky mořské hladiny při přílivu a odlivu je cca 15 m (nejvíce v Evropě), takže buď je "hora" obklopena tekutými písky nebo "plave v moři". Odlivem se obnažuje mořské dno do vzdálenosti 10-15 km od pobřeží. Nachází se zde četné historické památky (klášterní kostel z 11. - 16. stol., gotické klášterní budovy, opevnění z 13. - 15. stol.). Ostrov, záliv i klášter jsou od roku 1979 zapsány na Seznamu světového dědictví UNESCO. Jakožto výrazná krajinná dominanta byl ostrov znám už Keltům (v jejich mytologii byla hora jedním z mořských hrobů, kam odcházely duše zemřelých). Podle legendy se roku 708 sv. Albertovi, biskupu v nedalekém Avranches, zjevil archanděl Michael a přikázal mu, aby zde postavil modlitební kapli, což v následujícím roce udělal. V roce 966 daroval Richard I., vévoda z Normandie, kapli benediktinům, kteří tu založili opatství, významné poutní místo a jedno ze vzdělanostních center západní Evropy. K poslednímu odpočinku zde byl uložen bretaňský vévoda Conan I. a jeho syn Geoffroy. Od 11. století sloužila hora též jako pevnost pro vojáky, kteří měli být k dispozici opatství a králi. Na počátku 15. století, v době stoleté války mezi Anglií a Francií, se Angličané snažili třikrát dobýt Mont-Saint-Michel - nepovedlo se. I přesto ale klášter začal postupně mocensky a finančně upadat; velkou ránu jeho duchovnímu vlivu pak zasadila reformace. V časech Francouzské revoluce bylo opatství Mont-Saint-Michel zrušeno a stalo se vězením. To stát zrušil roku 1863 a o 11 let později byla hora prohlášena za národní památku. Až v roce 1966 bylo opatství symbolicky navráceno benediktinům u příležitosti oslav tisíciletého výročí jeho vzniku. Komunita benediktýnů zůstala v opatství až do roku 2001. 24. června 2001 byla na Mont-Saint-Michel povolána biskupstvím Coutances-Avranche Mnišská, laická a apoštolská bratrstva Jeruzalém, která zde prodlužují 1300letou mnišskou přítomnost. Opatství zůstává majetkem státu a je spravováno Národním centrem historických památek a prostor.

MENHIR DE CHAMP DOLENT - je největší menhir v severozápadní Francii. Nachází se na okraji města Dol-de-Bretagne . Menhir de Champ Dolent je téměř 10 m vysoký a jeho hmotnost se odhaduje na 150 tun. Menhir de Champ Dolent je více jak 16 000 let starý. Zajímavostí je, že slovo menhir pochází z bretonštiny men - kámen a hir - dlouhý. Menhiry se nacházejí po celém světě, ale nejznámější se nacházejí právě v této oblasti severozápadní Francie.

MONT-DOL - je 65 metrů vysoká hora uprostřed okolního plochého terénu a proto je pozoruhodná. Město s populací asi 1 100 obyvatel se rozkládá na úpatí. Říká se, že za jasného dne zkušené oko může napočítat 37 věží v okolí. Za jasného dne je také možné vidět Mont Saint-Michel. Na hoře Mont-Dol mohl "stát" Mont-Saint-Michel, i zde byl kult svatého Michaela kolem roku 708. Sice je Mont-Saint-Michel vyšší o 15 metrů a je obklopený vodou, proto byl asi pro církev příhodnější. Ale pamatujte si, že Mont-Dol byl také obklopený vodou, moře ustoupilo až v roce 709 (podle legendy to byla obří přílivová vlna, která se stahovala z moře).

CANCALE - je rybářské městečko, které má pověst "hlavního města ústřic". Jejich roční produkce tu činí 6 000 tun a dokonce je jim věnované i místní muzeum. Gurmáni je seženou na stáncích ústřicového trhu u majáku Pointe de Crolles. Rodák Daniel de La Touche, pán Ravardiere, byl kapitán francouzského námořnictva sedmnáctého století. Protestant, který vedl francouzskou výpravu v roce 1612 do jižní Ameriky, měl ambice kolonizovat severní Brazílii. Založil zde "Fort Saint Louis", tato pevnost se nyní nazývá "Palácio dos leoes" ve městě Maranhao. La Touche žil většinu svého života v Cancale v Bretani.

POINTE DU GROUIN - asi 5 km na sever od města Cancale (po tzv. "cestě celníků") se nachází přírodní rezervace Pointe du Grouin s pěknými výhledy na Smaragdové pobřeží. Hned vedle, blízko pobřeží, je ostrov Île des Landes, ptačí rezervace, která je domovem mnoha černých kormoránů, jedněch z největších evropských mořských ptáků (rozpětí křídel 170 cm).

DEN TŘETÍ
SAINT-MALO - Saint-Malo [sen malo], je francouzské přístavní město v zálivu Lamanšského průlivu mezi Bretaní a Normandií. Maximální rozdíl přílivu a odlivu je až 15 m. Město je pojmenováno po velšském mnichovi Maclouovi, který zde v 6. st. šířil křesťanství. Saint-Malo se nejvíce proslavilo díky svým mořeplavcům. Díky námořním objevům a také pirátské činnosti bylo St-Malo v 16. až 19. st. velmi bohatým městem. V roce 1944 utrpělo velké škody při bombardování, bylo obnoveno. Hlavním místem turistického zájmu v Saint-Malo je opevněné Staré Město, La Ville Intra-Muros. Staré Město leží na výběžku pevniny do oceánu a po celém obvodu ho obklopují mohutné hradby. Do města lze vstoupit pouze několika branami. Vnitřní část města tvoří dlážděné ulice s honosnými až šestipodlažními domy z 18. st. V centru města leží katedrála St-Vincent původem z 12. st.. Ve východní části města, směrem k pevnině, leží hrad Chateau de St-Malo ze 14. až 15. st. V bezprostředním okolí Starého Města jsou dva menší ostrůvky, které je možné navštívit za odlivu. Na severním ostrově je tvrz Fort National z konce 17. st.. Fort National (dříve "Fort Royal" a také "Imperial Fort") je pevnost na malém ostrově, kterou je možné navštívit pouze za odlivu. Dnes je pevnost v soukromých rukou staré bretaňské rodiny. Byla postavena v letech 1689 - 1693 inženýrem Simeon Garangeau dle plánů markýze Sébastien Le Prestre de Vaubana na objednávku krále Ludvíka XIV. Pře očekávanou invazí Angličanů. Dříve zde stával maják. Za druhé světové války zde bylo německé vězení. V noci z 9. na 10. srpna 1944, při bombardování města Američany, bylo 18 vězňů zabito. Vypráví se, že zde roku 1817 vyzval slavný francouzský korzár Surcouf na souboj dvanáct pruských důstojníků za to, že v baru urazili jednoho starého muže. V souboji jich jedenáct (jednoho po druhém) zabil. Jen posledního nechal na živu, aby mohl souboj dosvědčit. Katedrála Svatý Vincenc, stará katedrála je slepenec téměř všech architektonických stylů. Má několik úrovní podlah (rozdíl až 2,5 metru), které byly přizpůsobeny skále, na níž byla postavena. Hlavní loď a transept pochází z 12. stol., žebrová klenba je silně zakřivená podobná katedrále v Angers. Centrální věž byla přestavěna a zvýšena s finanční podporou císaře Napoleona III. a je 72 metrů vysoká.
Významní rodáci :
Robert Surcouf (1773 - 1827) byl slavným francouzským korzárem, který se během své legendární kariéry zmocnil 47 lodí a byl proslulý svou galantností a rytířstvím. Za to byl nazýván Král korzárů. Surcouf se narodil v Saint-Malo, které bylo tradiční korzárskou pevností.
Bertrand François Mahé, hrabě de La Bourdonnais (1699 - 1753) se narodil v Saint-Malo byl francouzským námořníkem a koloniálním úředníkem.
François-René, Vicomte de Chateaubriand (1768 - 1848) byl francouzský spisovatel, politik, diplomat a historik, který je považován za zakladatele romantismu ve francouzské literatuře. Pocházel ze starého šlechtického rodu z Bretaně.
Jacques Cartier (1491 - 1557) byl námořní kapitán a objevitel, který ve službách francouzského krále podnikl tři cesty podél kanadského pobřeží v oblasti zálivu svatého Vavřince. Významně ho inspiroval Giovanni da Verrazzano, florentský cestovatel ve službách francouzského krále, který v roce 1524 dosáhl pobřeží Jižní Karolíny a poté cestoval k severu k pobřeží Nového Skotska.

LA LATTE - Středověká pevnost La Latte patří k nejznámějším hradům Bretaně. Najdeme ji na skalnatém výběžku do moře nedaleko mysu Fréhel na severu Bretaně v départementu Côte d'Armor. Původní název pevnosti byl Le château de la Roche-Goyon. Stavba začala v roce 1340 lordem Étiennem III. Gou?on de Matignon, donjon (obranná kruhová věž) se datuje do let 1365-1370. Jako stavební materiál byla použita žula a také pískovec z okolních útesů. Pozůstatky pískovcových lomů jsou dnes stále znatelné. Dřevo poskytly lesy, které se tu ve středověku nacházely. Strategická poloha hradu sehrála důležitou roli jako spojka mezi obchodními stezkami mezi Saint Malo, Normandií a okolními ostrovy. Pevnost se skládá se dvou menších hradů, jednoho v barbakánském obranném stylu a druhého, který chrání krásné středověké nádvoří se zahradou. Každý má svůj padací most. Na nádvoří najdeme studnu, kapli z období Ludvíka XIV., kopii děla a obrannou věž donjon. Původní dvůr byl v 17. století zasypán a nachází se asi 8 metrů pod současným povrchem. Archeologický výzkum odhalil kdysi přítomnost ještě jiné věže, která pravděpodobně měla strážní účely. Dnes je ale zcela pohřbena v podzemí. Na donjonu se nachází sochy symbolů evangelistů, anděl sv. Matouše, lev sv. Marka, orel sv. Jana, který je dnes značně poškozen, a býk sv. Lukáše. Vstup do donjonu byl dříve chráněn třetím padacím mostem, dnes nahrazeným schodištěm. Nad vchodem se nachází symbol rodu Goyon-Matignon, siréna. Uvnitř si můžete prohlédnout výstavu o rekonstrukci pevnosti. Pod střechou věže je původní křížová klenba.

MYS FRÉHEL (CAP FRÉHEL) - Mys Fréhel (Cap Fréhel), (ornitologická rezervace) se nachází ve Francii, v Bretani 8,5 kilometru od obce Fréhel a 4 kilometry od obce Plévenon. Patří mezi nejpůsobivější mysy v Bretani: skalní masiv se zvedá do výšky kolem 70 metrů nad mořem. Mořští ptáci na skalách, racci, alkouni, kormoráni, terejové, buřňáci i papuchalci, Cap Fréhel je ornitologickou rezervací, atmosféru doplňuje žebravý křik racků létajících nad vlnami - ukřičené útesy Bretaně. Stezka mezi vřesovišti označená GR 34 vytváří okruh kolem mysu. Při dobré viditelnosti je možné odsud spatřit anglo-normandský ostrov Jersey. Dosud zde stojí starý maják (neboli Vaubanova věž) ze žuly byl postaven za vlády Ludvíka XIV. v roce 1701 francouzským stavitelem Simeonem Garangeauem, žákem Sébastiena Vaubana. V té době se svítilo zejména za pomoci rybího tuku. Na místě, kde dnes stojí současný maják, byl v roce 1836 postaven modernější maják, který byl v roce 1886 elektrifikován. Byl zničen německými vojsky v srpnu 1944. Současný maják byl postaven v době od začátku roku 1946 a uveden do provozu v roce 1950: měří 32 metrů a jeho světlo má dosah na moře na vzdálenost 103 metrů. Za jasného počasí je jeho světlo však vidět ze vzdálenosti více než 100 kilometrů. Mys Fréhel dal jméno mysu Freels na východním pobřeží Newfoundlandu, když odsud místní námořníci začali vyplouvat na lov tresky k newfoundlandským břehům.

DEN ČTVRTÝ

SAINT-BRIEUC - Saint-Brieuc (bretonsky: Sant-Brieg; galsky: Saent-Bérieu nebo Saent Berioec) je francouzské město, leží v bretaňském departementu Côtes-d'Armor na břehu Lamanšského průlivu. Podle sčítání lidu z roku 2007 ho obývá 46 000 obyvatel, ti se nazývají Briochines. Město bylo až do poloviny 20. století trojjazyčné, poté bretonštinu a galštinu francouzština zcela vytlačila. Saint-Brieuc je pojmenováno po velšském mnichovi Brioc, který christianizoval oblast v 6. století a založil zde kapli. Saint-Brieuc protékají dvě řeky Goued a Gouédic. V roce 2009 zde vyplavilo moře velké množství mořských řas, ta začala hnít a bylo emitován nebezpečné množství sirovodíku. Kůň a několik psů zemřelo a jeden řidič nákladního automobilu upadlo do bezvědomí za volantem a zemřel. Pláže v Saint-Brieuc museli být zavřeny. Hřbitov "Cimetiére de ĺOuest" se nachází přibližně 1 km na severozápad od vlakového nádraží, nedaleko silnice do Brestu a silnice na místní letiště. Jedna jeho část je věnována obětem druhé světové války, kterých je tu pohřbeno více jak 90, z nichž je asi třetina neidentifikována. Většina z obětí jsou námořníci z HMS Charybdou potopené v říjnu 1943. Mezi obětmi je ale i řada britských a kanadských letců spolu se dvěma Čechy, Janem Jeřábkem a Štefanem Benignusem.

PERROS-GUIREC - Perros-Guirec je město, které se nachází v chráněné přírodní oblasti, uprostřed podivuhodné krajiny, kde země a moře je poseto růžovými žulovými skalami různých tvarů. Město má dva znaky: papuchalky, největší kolonie ve Francii jsou v Sept-Ile a květ hortenzie, která je všude ve městě a v soukromých zahradách.

PLOUMANAC´H - Pobřeží růžové žuly, je název 10 km dlouhé pobřežní oblasti v severní Bretani, v historické oblasti Tregor. Dnes existují na světě tři pobřeží růžové žuly, v Británii, na Korsice a v Číně. Název je odvozen od barevného zabarvení skal. Toto zabarvení je způsobeno kombinací tří různých minerálů v žule: slída, která dává svou černou barvu, živec, který dává svou růžovou barvu (odstín růžové závisí na stupni oxidace živce) a křemen, který dává svou průsvitné šedavou barvu.

SAINT-MICHEL-EN-GR?VE - Saint-Michel-en-Gr?ve je francouzská obec v departementu Côtes-d'Armor v Bretani. Obec, původně zemědělská, se s příchodem cestovního ruchu výrazně rozrostla. Obec má také několik menhirů. Ve městě a na pláži Saint-Michel-en-Gr?ve, leží pozůstatky římské silnice, kterou nyní představuje starobylý kříž.

SAINT-THÉGONNEC - Hřbitov Saint-Thégonnec, je náboženský architektonický komplex v centru obce Saint-Thégonnec. Kostel Panny Marie - byl postaven ve 14. stol. a 18. stol. a je jedním z nejnavštěvovanějších památek departementu Finist?re. Architektura kostela je poměrně prostá, ale je bohatě zdobena oltářními obrazy, oltáři, sochami, vitrážemi, obrazy atd. Obsahuje mimo jiné vyřezávané dubové baptisterium z roku 1675, kazatelnu z roku 1677 a varhany postavené v roce 1670. Kostel byl poškozen ohněm 8. června 1998 a následně v letech 1998 - 2005 opraven.

GUIMILIAU - Guimiliau (Gwimilio bretonsky) je obec v departementu Finist?re v Bretani. Guimiliau je pojmenováno po sv. Miliau. Podle legendy, byl Miliau dobrý a spravedlivý Bretoňský princ, který zemřel v dynastické při v 6. nebo 9. století. Guimiliau je také známé jako údajné rodiště sv. Hervé v 6. století, který je jedním z nejpopulárnějších světců Bretaně. Kostel uzavřený ve dvoře se vstupním obloukem, má některé rysy keltského náboženství ještě před příchodem křesťanství. Kostel obsahuje jemně polychromované sochy z 16. stol., osmibokou křtitelnici, vyřezávanou kazatelnu a sbírku cedulí používaných zejména v náboženských procesí. Nejvýznamnější historickou památkou je sousoší kalvárie s více než 200 postavami.

DEN PÁTÝ
BREST - Brest (140 000 v roce 2012) je město na severozápadě Francie v departmentu Finist?re v regionu Bretaň. Je to nejzápadněji položené velké francouzské město. Jedná se o významný přístav a slouží i jako námořní základna. Město je známo až od roku 1240, kdy je získal bretaňský vévoda Jan I. Od roku 1342 do roku 1397 bylo v anglickém držení. Jeho výjimečnosti ve středověku dopomohlo i rčení: "Kdo není pánem Brestu, není bretaňským vévodou". Nakonec díky svatbě Františka I. Francouzského s Klaudií Francouzskou, dcerou Anny Bretaňské, se Brest dostal do francouzského držení. Jeho pozdějšímu rozkvětu dopomohl kardinál Richelieu, který roku 1631 nechal postavit dřevěné hradby. Brest se stal střediskem francouzského loďstva. Později Jean-Baptiste Colbert, ministr financí na dvoře krále Ludvíka XIV., nechal posílit opevnění kamennými hradbami. Další úpravy pokračovaly hlavně během druhé poloviny 17. století pod vedením maršála Vaubana. Při Devítileté válce se roku 1694 John Berkley pokusil Brest dobýt se svým loďstvem, ale marně. Během druhé světové války město Brest ovládali nacisté a proměnili jej ve velkou základnu ponorek německého námořnictva pod známějším označení Kriegsmarine. Při bitvě o Normandii srovnalo město se zemí bombardování (zůstaly stát jen asi tři budovy). Po válce muselo poražené Německo zaplatit několik miliard dolarů na obnovu města. Tyto pozůstatky německých ponorkových základen lze ve městě vidět, jelikož zbourání těchto opevnění by bylo finančně náročné.
Významní rodáci :
Sébastien Le Prestre markýz de Vauban (1633 - 1707) byl celého půldruhého století jedním z nejuznávanějších pevnostních stavitelů a představitelů tzv. francouzské inženýrské školy. Svůj život zasvětil službě králi Slunce Ludvíku XIV., který jej za jeho zásluhy jmenoval francouzským maršálem. Vaubanův význam v dějinách pevnostního stavitelství i vojenství je nesmírný a jeho osoba se řadí mezi nejvýznamnější postavy světové vojenské historie. Uvádí se, že během své kariéry podél francouzských hranic vystavěl třicet tři nových pevností a na tři stovky jich zmodernizoval. Stejně jako pevnostní výstavbu zdokonalil i dříve těžkopádné obléhací techniky, které zjednodušil natolik, že otázka pádu fortifikačního systému se začala počítat ne v řádu týdnů a měsíců, ale dní. Od vstupu do armády až do výslužby se zúčastnil celkem 48 obléhání, 140 bitev a šarvátek a byl osmkrát raněn.
baron Pierre Brice, vlastním jménem Pierre Louis Baron de Bris (1929 - 2015) byl francouzský herec a zpěvák. Pocházel ze staré francouzské šlechtické rodiny. Znám je především jako filmový představitel Vinnetoua ze série západoněmeckých dobrodružných filmů. Zahrál si v řadě koprodukčních dobrodružných filmů, jež byly natočeny v 60. letech 20. století na motivy dobrodružných románů německého spisovatele Karla Maye.

LE CONQUET - Le Conquet (Konk Leone v Bretonštině) je obec v departementu Finist?re. Je to nejzápadnější město kontinentální Francii. Pouze tři ostrovní města - Ouessant, Ile Molene a Ile de Sein - jsou více na západ. Jindřich Tudor při útěku z Anglie přistál právě v Le Conquetu kvůli bouři, která dostala jeho loď mimo správný kurs. Krab je symbolem přístavu. Je zde také záchranná stanice, která byla otevřena v roce 1867. V současné době je záchranná stanice používá prvotřídní člun SNSM.

POINTE DE KERMORVAN - Objevíte zde překrásnou panenskou krajinu bez jakékoliv stavby, s výjimkou různých opevnění. Na špičce svítí maják Kermorvan Iroise na moře. Při odlivu, můžete dojít přes balvany k Ilette Kermorvan, malý ostrov, na kterém zůstalo starobylé opevnění sídlo. Obě strany ostrohu jsou skvělé na levé straně město a přístav Le Conquet, na pravé straně nádherná písčitá pláž.

KLÁŠTER SAINT-MATHIEU DE FINE-TERRE - Klášter Saint-Mathieu de Fine-Terre je opatství na mysu Saint-Mathieu na území vsi Plougonvelin v departementu Finist?re, v Bretani. Podle legendy bylo první opatství založeno v 6. století sv. Tanguyem na lidmi opuštěném zděděném pozemku, který byl situován přímo u oceánu. Místní mořeplavci sem prý z Egypta přivezli lebku sv. Matouše, která má být uložena v klášteře. Právě podle Matouše byl pojmenován nejen klášter, ale také mys a maják s dosvitem 60 km. Od 12. století se opuštěné místo proměnilo v městečko s více než 2 000 obyvateli, přiléhající ke klášternímu komplexu, který byl horečně přestavován zhruba do dnešní podoby. Dnes není jisté ani datum založení ani osoba fundátora. Ruiny, které lze spatřit, jsou zbytky chrámové lodi s klenbami z roku 1208 a kulatými či osmibokými pilíři, okna a dochovaný chór. Vedle je románsko-gotický farní kostel Milostivé Panny Marie.

LOCRONAN - Locronan (bretonsky Lokorn) je obec v bretaňském departementu Finist?re patřící mezi nejkrásnější vesnice Francie. Locronan byl založen v 10. století poustevníkem Ronanem a největšího rozkvětu dosáhl v 16. století, kdy se zde rozvinula výroba plátna. Právě z této doby pochází jádro obce tvořené renesančními žulovými domy a kostelem sv. Ronana z 15. století, který je jedním z nejlepších příkladů tzv. plaménkového stylu a nebyl nikdy přestavován.. Pro svou zachovalost je řada místních budov chráněna jako historická památka a opakovaně se stává kulisou pro filmaře (Roman Polanski - Tess s N. Kinski, Phillipe de Broca - Chouani se S. Marceau a Ph. Noiretem aj.).

QUIMPER - Město, kde se setkávají dvě řeky (bret. kemper = soutok) si zachovalo tradiční regionální architekturu i atmosféru. Někdy je dokonce nazýváno "duší Bretaně". Proslavilo se výrobou fajánse (keramika s bílou glazurou). První manufaktura (faiencerie) byla založena už roku 1690 a v 18. a 19. století vyrostlo Quimper ve významné centrum této výroby. Na keramice se používali bretonské ornamenty i náměty z legend. Město si můžeme prohlédnout jako na dlani z vršku Mont Frugy. Na první pohled nás zaujme mohutná katedrála St-Corentin, kde najdeme mj. jezdeckou sochu krále Gradlona, mystického zakladatele z 5. století. Kromě toho je pěkné historické jádro s hrázděnými domky a dvěma budovami ve stylu Art Deco, a samozřejmě nechybí Muzeum fajánse.

DEN ŠESTÝ

POINTE DU RAZ - Pointe du Raz (v bretonštině nazývaný Beg ar Raz) - ačkoliv nejde o nejzápadnější bod Francie, láká tento mys a jeho dramatické scenérie mnoho turistů. Silný příliv a odliv se pohybuje mezi jeho skalisky a vzdálenými útesy ostrova Île de Sein. I když zuřící zpěněné vlny jsou dost nebezpečné, někteří rybáři se do nich odváží i s malými loďkami a oceán jim poskytuje živobytí. Na sever od mysu je už bezpečnější písečná pláž zvaná Záliv mrtvých, protože právě odtud byli údajně mrtví druidové (keltští duchovní vůdci) převáženi k pohřbu na Île de Sein.

ECKMÜHL - Maják Eckmühl je námořní maják na ostrohu Saint-Pierre, v Penmarc'h, v departementu Finist?re v Bretani. Je vysoký 65 metrů (jeden z nejvyšších majáků na světě) a uveden byl do provozu roku 1897. Je pojmenována po otci dárce, který financoval z velké části jeho stavbu (generál Louis Nicolas Davout, nesl titul "Prince d'Eckmühl", který získal po vyhrané bitvě u Eckmühl). Zajišťuje jedno z nejnebezpečnějších pobřeží Francie a jeho četných útesů. Stěny jsou konstruovány ze žuly Kersanton a vnitřní stěny schodiště jsou pokryty opálovými deskami. K dosažení vrcholu potřebujete ujít 307 kroků po 227 kamenných schodech následovaných železným schodištěm.

LA TORCHE - La Torche je malý ostroh, vyčnívající z jižního konce divoké zálivu Audierne, v departementu Finist?re. Archeologické vykopávky odhalily známky osídlení již v pravěku. Nová dřevěná oplocení pomáhají mořským rostlinám stabilizovat křehké duny obklopujících La Torche. Nyní zde vládnou surfaři a dokonce se zde koná i mistrovství světa ve windsurfingu. Písčité půdy kolem Tronoën jsou vynikající pro pěstování květin komerčně (narcisy, hyacinty a tulipány). Nebezpečné přílivové proudy odrazují plavce kolem La Torche.

CONCARNEAU - Concarneau je dvacetitisícové městečko disponuje jednou z nejlépe chráněných zátok Bretaně. Obyvatelé tu žijí z rybolovu, Corcarneau je třetím největším rybářským přístavem Francie po Boulogne a Lorientu. Nejzajímavějším místem v Concarneau je Ville Close, opevněné staré město ležící na ostrově v zálivu. Tento skalnatý vrch byl obydlený dávno před tím, než se zde ve 13. století začalo budovat opevnění. Stoletá válka ještě zvýšila jeho strategický význam, a tak byla jeho obrana v 17. století znovu zpevněna, tentokrát válečným architektem Ludvíka XIV. Sébastienem Vaubanem. Z hradeb je nádherný výhled do okolí a v úzkých uličkách je spousta restaurací a obchůdků se suvenýry. V bývalých kasárnách se v dnešní době nachází Musée de la P?che, které je věnováno místnímu rybářskému průmyslu. V druhé polovině srpna ožívá Ville Close festivalem F?te des Filets Bleus (Svátek modrých sítí), což je festival bretaňské hudby a tance, který vznikl z tradičního obřadu, kdy se žehnalo rybářským sítím.

DEN SEDMÝ
LORIENT - Přímořské městečko Lorient v Bretani na březích Atlantského oceánu je spojeno především s námořním obchodem a je rovněž bránou do celého regionu obklopujícího ústí řek Scroff a Blavet. Město samo se rozkládá právě při ústí těchto řek a mnohá kotviště a maríny tvoří zdejší neopakovatelnou atmosféru. Název města - původně L´Orient - se váže k jeho funkci základny francouzských východoindických společností, jejichž muzeum je umístěno v citadele Port-Louis. Dnes však čtvrté největší bretaňské město již připomíná svou dávnou slávu jen máločím a je spíše námořním, obchodním, rybářským a jachetním přístavem. Za druhé světové války se zde totiž nacházela důležitá německá ponorková základna, která mohla pojmout až 30 plavidel a jejich posádky, a město tak bylo během války těžce bombardováno. Odhaduje se, že během spojeneckých útoků bylo zničeno až 90% města. Unikátní ponorková základna Kéroman, která bombardování narozdíl od města přežila bez větší újmy, je jednou z hlavních turistických atrakcí. Město je oblíbeným cílem milovníků jachtingu. Lorient je znám také jako místo konání každoročního festivalu keltské hudby, jehož se účastní až statisíce návštěvníků.

SAINT CADO - Malý ostrov Saint-Cado je spojen s pevninou kamenným mostem. Nabízí pěkný výhled na řeku Etel. Syn prince of Glamorgan z Walesu a zakladatel a opat velkého kláštera v Lancarvan v Británii, Saint Cado (Cadoc) žil v Bretani mezi 5. a 7. století. Se svými krajany vyhnané saskou invazí bydlel na ostrově řeky Etel, která nyní nese jeho jméno. Postavil kapli, založil klášter a věnoval se evangelizaci země. On také postavil 100 metrový most, který spojuje ostrov se zemí, což mu vyneslo populární legendu: Saint Cado, toužil po mostě, ale chyběli mu prostředky, a tak jednoho dne přijal návštěvu od Satana. Ten mu nabídl, že most postaví, ale za odměnu chtěl získat první živou věc, která by po mostě přešla. Saint Cado souhlasil a ďábel dílo vytvořil během jedné noci. Druhý den ráno přešla po mostě kočka Yasha. Od roku 1890 se zde chovají ústřice a nyní se vyprodukuje asi 3000 tun za rok. Mezi pevninou a ostrůvkem je bývalá ústřičná farmářská chata, která je častým motivem na mnoha pohlednicích.

ALIGNEMENTS DE KERZERHO - Menhiry v oblasti Kerzerho - Erdeven jsou složeny z několika set monolitů v délce téměř 2 km. V roce 1884 jistý Félix Gaillard uvedl, že se zde nachází 1100 až 5000 menhirů různých velikostí, které se proplétají krajinou. Dnes se na kraji obce Kerzerho u hlavní silnice "Rue des menhirs" nachází na 190 menhirů. 80 metrů severně od západního konce stojí velké stojící kameny "tzv. obři", z nichž některé byly Félixe Gaillardem v 19. stol znovu postaveny.

QUIBERON - První hrobky a lidské kosterní nálezy jsou na poloostrově dochovány z období mezolitu (cca 5000 let př. n. l.). V době bronzové zde pobývali Galové, o kterých se zmiňuje i Julius Caesar ve svých Zápiscích o válce galské (III. díl). Římané vytlačili Kelty v roce 56 př. n. l. Kolem roku 435 Anglové a Sasové dobyli Británii a tamní obyvatelé přesídlili na severní pobřeží Francie. Tím začala éra christianizace tohoto území. Quiberon ležel až do 11. století na ostrově. Během doby se z důvodu rozsáhlého odlesnění přesunul písek kolem zátoky a vytvořil písečnou kosu mezi ostrovem a pevninou a Quiberon se stal poloostrovem. V roce 1746 na poloostrov zaútočilo anglické loďstvo. Velitel poloostrova se odmítl vzdát, ale posádka byla poražena a obyvatelé museli uprchnout. O rok později proto začala výstavba pevnosti Penthi?vre. Dne 20. listopadu 1759 se u zátoky Quiberonu odehrála námořní bitva, ve které Angličané zvítězili nad Francouzi. Po Velké francouzské revoluci se na popud francouzské šlechtické emigrace v červnu 1795 vylodilo v přístavu 5400 royalistů z Anglie, ovšem byli republikánskou armádou poraženi. Na počátku 19. století Nicolas Appert objevil metodu konzervace potravin a ve městě se začalo rozvíjet konzervárenství, především mořských ryb.

CARNAC - Tumulus Saint-Michel - Mohyla Saint-Michel byla postavena mezi lety 5000 př.n.l a 3400 př.n.l. Její základna je 125 metrů dlouhá a 60 metrů široká a 12 m vysoká. Obsahuje 35.000 krychlových metrů kamene a zeminy. Její funkce byla stejná jako egyptské pyramidy - hrobka pro členy vládnoucí třídy. Ta obsahovala různé pohřební předměty, např. 15 kamenných truhel, keramiku, šperky atd. Kaple na vrcholu byla postavena v roce 1663, ale přestavěna v roce 1813, ale v roce 1923 byla zničena. Současná podoba kaple postavená roku 1926 je totožná s kaplí z let 1663. Alignement du Ménec - Jedenáct řad menhirů rozkládající se na ploše 1165 x 100 metrů. Největší kameny, asi 4 m vysoké, jsou v širším, západním konci. Menší kameny se pohybují kolem výšky 0,6 m a postupně se opět zvyšují směrem k východnímu konci. Alignement de Kermario - Skládá se z 1029 kamenů v deseti řadách, v délce asi 1300 m.

DEN OSMÝ

ROCHEFORT-EN-TERRE - Rochefort-en-Terre je francouzská obec v departementu Morbihan v regionu Bretaň. Ves je známá svým zachovalým středověkým rázem. Ve 12. století byl na kopci postaven hrad pány de Rochefort. Byl postaven na pětiúhelníkovém půdorysu na místě bývalých galo-románského opevnění. Pod hradem se začala rozvíjet vesnice, jejíž název ve tvaru Rupes castris se poprvé připomíná roku 1260. Ves se stala sídlem kastelána, jehož pravomoci zahrnovaly asi deset okolních farností. V březnu 1793 byl hrad dobyt royalisty a zničen. Obec později získala název Rochefort-des-Trois. Průmyslové aktivity se rozvíjely díky zpracování břidlice, kůží a výroby hřebíků. V roce 1892 obec získala svůj dnešní název Rochefort-en-Terre. Několik kamenných domů ze 16. a 17. století na hlavní ulici je chráněno jako historická památka.

VITRÉ - Vitré (Bretoňsky: Gwitreg) je město v departementu Ille-et-Vilaine v severozápadní Francii s asi 17000 obyvateli (2010). Vitré je jedním z mála míst, které nabízí bezplatnou městskou dopravu, a to především z důvodu omezení provozu v centru a kvůli ochraně životního prostředí. Francouzkým ministerstvem kultury získalo uznání pro jeho bohaté kulturní dědictví jako město velkého uměleckého a historického významu. Vitré je 37. francouzské město s nejvíce historickými budovami a má 14 % historických památek. Lokalita Vitré bylo obsazené již v Galsko-římské době. Jméno Vitré pochází z Galsko-římského jméno "Victor", nebo "Victrix". Z roku 1000 pochází první zmínka o Vitré. Kamenný hrad byl postaven v roce 1070 na skalním ochozu nad říčkou La Vilaine. Některé části původního kamenného hradu jsou ještě viditelné dnes. Ve 13. století byl hrad rozšířen a vybaven robustními věžemi a novou hradební zdí. I město bylo obklopeno opevněným hradbami a příkopy. Od 13. stol. se ve Vitré propojovaly všechny prvky tradičního středověkého města: opevněný hrad, církevní staveby, kostely, vysoké školy a předměstí. V 15. století byl hrad upraven tak, aby udržel krok s vývojem dělostřelectva. Ve stejné době bylo postaveno uvnitř města mnoho hrázděných domů a soukromých vil. Vitré vzkvétalo a bohatlo během renesance, jeho vrchol přišel v 16. století, kdy se obchodovalo s konopím po celé Evropě. Obchodníci postavili velká soukromá sídla se zdobenými renesančními ozdobami, které jsou ještě viditelné dnes u městských hradeb. "Kdybych nebyl králem Francie, chci být obchodníkem z Vitré!" řekl Jindřich IV, král Francie, jehož překvapilo bohatství města v roce 1598. Během náboženských válek na konci 16. stol. bylo toto protestantské město obleženo po dobu pěti měsíců vojsky. Obléhání bylo neúspěšné a město zůstalo jedním z mála bašt protestantů v západní Francii. Na počátku 17. stol. město ztratilo hodně ze svého významu a stává se druhořadým. Tento stav trval až do 18. stol., kdy jsem přišla železnice. Vitré moc neutrpělo během dvou světových válek a zachovalo si svůj historický ráz.

DEN DEVÁTÝ
CHARTRES - Chartres [šártr] leží na malém skalnatém návrší na levém břehu řeky Eure v úrodné nížině asi 90 km jihozápadně od Paříže. Je sídlem biskupství, několika středních škol a pobočky Univerzity Orléans. Katedrála Notre-Dame z konce 12. století patří mezi nejstarší a největší gotické katedrály ve Francii a byla významným poutním místem. Od roku 1979 je součástí Světového dědictví UNESCO. Místo bylo osídleno už ve starověku jako Autricum a Carnotum, mělo dva akvadukty, amfiteátr a fórum, od 4. století je sídlem biskupa. Ve středověku bylo centrem hrabství Chartrain a patřilo pánům z Blois, kteří je roku 1286 prodali francouzskému králi. Biskup Fulbert z Chartres († 1028) zde vybudoval románskou katedrálu a při ní vznikla slavná Chartreská škola, až do 13. století jedno z nejvýznamnějších kulturních středisek ve Francii. V letech 1417-1432 bylo v anglických rukou, 1528 se stalo centrem vévodství a za náboženských válek nebylo nikdy dobyto. Roku 1594 byl ve zdejší katedrále korunován král Jindřich IV. Město později ztratilo na významu a ve válkách následujících století nebylo příliš poškozeno. V srpnu 1944 je američtí vojáci - zásluhou plukovníka dobývali bez dělostřelecké podpory, aby je nepoškodili. Katedrála Notre-Dame - roku 1134 vyhořela západní dvojice věží původní katedrály. Západní průčelí s dvojicí věží proto bylo po tomto požáru nově vybudováno v pozdněrománském stylu. Roku 1194 vyhořela katedrála opět. Po tomto požáru bylo rozhodnuto o provedení kompletní raněgotické novostavby. O podobě původní svatyně nelze říci mnoho, neboť trosky staré stavby byly při provádění gotické novostavby kompletně odstraněny. Budování novostavby započalo hned roku 1194. Architektonicky vycházela z novějších částí katedrály v Soissons. Stavba probíhala velmi rychle. Jižní portál katedrály byl včetně sochařské výzdoby dokončen roku 1206, roku 1215 byl dokončen severní portál a také západní rozetové okno v nadezdívané části západního průčelí. Zvýšena byla i dvojice západních věží. Před rokem 1221 byl zaklenut chór, neboť toho roku zde byly umístěny chórové lavice. Transept byl dokončen až kolem roku 1240. Plánovaná dvojice věží transeptu nebyla provedena, stejně jako jiná plánovaná dvojice věží flankujících chór. Realizována nakonec nebyla ani věž nad křížením. Katedrála byla slavnostně vysvěcena 24. října 1260 za přítomnosti francouzského krále Ludvíka IX. Katedrála je vybudována na základním katedrálním půdoryse. Struktura stěny hlavní lodi i chóru je trojdílná. Přestože má katedrála ohromné rozměry (délka 130 metrů, šířka 32 (loď) 46 (transept) metrů, výška 37 metrů, rozpětí kleneb 16,4 metru), nepůsobí nikterak vznosně, ale spíše těžce a mohutně. K tomu přispívá také zasklení vitrajemi, které vytváří v prostoru chrámu výrazné přítmí. Výzdobu katedrály tvoří především vitraje ve 176 oknech a sochařská výzdoba na portálech a chórové přepážce, kde je umístěno kolem 200 soch. Katedrála v Chartres je nejvýznamnější mariánskou svatyní ve Francii. Tomu odpovídá i její architektonické ztvárnění. Byla vybudována v pořadí jako druhá ze tří nejvýznamnějších gotických katedrál ve Francii (první byla Pařížská Notre-Dame, třetí Katedrála v Remeši). Proto je katedrála v Chartres větší a vyšší než Notre-Dame v Paříži. To, že katedrála působí značně těžce je dáno použitím výrazně předimenzovaných architektonických prvků. Například pilíře mají průměr 370 cm, což ve srovnání se vzorem katedrály v Soissons, kde mají pilíře průměr pouze 140 cm, dobře ukazuje záměrnou předimenzovanost všech prvků. K tomuto mohutnému, těžkopádnému výrazu stavby přispívá i temnost interiéru. Katedrála má totiž skutečně působit dojmem pevné, nepohnutelné, prakticky věčné stavby. Pozoruhodný je též labyrint provedený v dlažbě katedrály a dokazující suverénní znalost aplikované geometrie u prováděcích anonymních stavebních mistrů.

» fotografie z tohoto výletu jsou zde «